Odešel Tommy Peoples

Těžko se hledají slova, která by vystihla, jak významnou úlohu sehrál Tommy Peoples ve světě irské hudby. Ještě větší obtíže pak nastávají ve chvíli, kdy je třeba popsat, jaká obrovská ztráta postihla tento svět, když jej Tommy Peoples 3. srpna 2018 navždy opustil.
Hudba Tommyho Peoplese je jako smyčcem napsaná kniha, ke které se čtenář často a rád vrací, aby z ní pokaždé vyčetl něco jiného. Někdy jej mohou oslovit emoce vycházející ze zvuku Peoplesových houslí – jigy bývají naplněné radostí, slow airy melancholií a reely (i přes své velmi svižné tempo) připomínají plachetnici elegantně proplouvající mezi rozbouřenými vlnami. Jindy naprosto uchvacuje svou precizní hrou, nesmírně bohatou na melodické ornamenty a variace, které v instrumentálních setech prýští jako gejzír.
Velké dědictví po sobě zanechal Tommy Peoples též po stránce autorské. Reely jako Green Fields of Glentown či Beautiful Gortree nebývají pověstné svou jednoduchostí – dávají mnohdy zabrat i zkušeným houslistům – přesto se těší velké oblibě a našly si svou cestu i do repertoáru hospodských sessions. Stejně tak si nejedno muzikantské srdce získaly Peoplesem zkomponované jigy. V případě Gráinne's Jigu si dokonce Tommy Peoples musel sám obhájit, že je jeho autorem, jelikož někteří přisuzovali autorství Joe Derraneovi.
Peoplesovy muzikantské schopnosti se staly podnětem pro vznik mýtu, jenž přisuzoval jeho malíčku pravé ruky až nadpřirozenou moc. Tímto malíčkem Tommy Peoples při hře údajně zlehka klepnul do smyčce a docílil tak specifického tripletu. Mýtus vyvrátil a uvedl na pravou míru ve své knize Ó Am go hAm – From Time to Time, kterou vydal v době, kdy již ze zdravotních důvodů nemohl vystupovat ani působit jako hudební lektor.
Diskografie Tommyho Peoplese je nadmíru obsáhlá, její možná co nejúplnější verze se nachází na stránkách Irish Music Review. Peoplesovu nenapodobitelnou hru na housle zaslechneme na prvním albu Bothy Bandu (1975), na společném albu s Mattem Molloyem a Paulem Bradym (1977), vydal také samozřejmě řadu sólových alb a na mnohých pak účinkoval v roli vyhledávaného hosta.
Odešla houslová legenda, která inspirovala nejednu generaci muzikantů a výrazně se zapsala do povědomí všech milovníků irské tradiční hudby.

Poličkou se prohnalo dudácké tornádo jménem Ross & Ali

Přiznám se, že jsem ještě před necelým půlrokem o Colour Meeting Festivalu v Poličce nevěděl. Upozornil mě na něj až kolega z kapely, který zachytil zprávu o vystoupení dvou dudáckých hvězd právě na této akci.
Jména Ross Ainslie a Ali Hutton nejsou pro fanoušky skotské hudby žádnou neznámou. Oba jsou aktivními muzikanty už od dětských let a mají za sebou bohatý výčet projektů, v nichž zanechali nesmazatelnou (a hlavně nepřeslechnutelnou) dudáckou stopu. V této souvislosti nelze nezmínit, že Ross Ainslie nehrál v České republice poprvé – v červenci 2007 vystoupil jako host s kapelou Salsa Celtica na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Od té doby uplynulo v řece Clyde mnoho vody a Ross začal stále častěji vystupovat jako sólový hráč. Spojil síly také s jinými dudáky, nejčastěji s Jarlathem Hendersonem z Irska a v poslední době zejména s Alim Huttonem, dalším skotským talentem. Právě s ním a ještě s kytaristou Sorrenem MacLeanem zahráli v sobotu 14. 7. 2018 na Colour Meeting v Poličce.
Posluchači byli zlákáni hrou Rosse a Aliho už během zvukové zkoušky. Po ní následovalo velmi trapné uvedení moderátorem, takže jsme bohužel nebyli ušetřeni pokusu o vtip, který se zakládal na asociaci spojenou se slovem "dudy" (naštěstí těmto prostoduchým rádoby srandičkám v zahraničí nikdo nerozumí, protože výrazy pipes, gajta ad. opravdu žádné takové asociace nevyvolávají). Následný strhující výkon dvou talentovaných dudáků nenechal publikum v klidovém stavu, takže se brzy pod pódium nahrnul dav lidí lačnících po tanci (postupně tam tedy docházelo nejčastěji k improvizovanému vykopávání nohou ve stylu tzv. Beltine dance stylu nebo k pohybovaným aktivitám, pro které by asi nejlépe seděl výraz ezo-aerobik). Ross & Ali excelovali také ve hře na low whistles, jimiž učarovali posluchače při pomalejších skladbách, nebyla nouze ani o Lucy Farr’s barndance či o set začínající waltzem. Písní přispěl do repertoáru také kytarista Sorren MacLean. Na závěr jejich vystoupení nemohlo přijít nic jiného než energií nadopovaný reel Pressed for Time připomínající dudáckou legendu Gordona Duncana. Velká škoda, že můj celkový skvělý dojem z vystoupení kazila občasná přítomnost většího počtu kuřáků, kteří (nejenom) cigaretovým kouřem bezohledně obtěžovali okolí. Hlavně kvůli marihuanovému smradu byl v některých místech kousek od pódia vzduch skoro nedýchatelný.
V Poličce se díky Rossovi a Alimu představily skotské dudy se vší parádou a zaujaly pozornost i těch, kteří si tento nástroj doteď spojovali především s vojenskými marši či s exhibujícími českými dudáky v kiltech přehrávajícími Holku modrookou nebo Kdyby byl Bavorov. Slyšet moderní skotskou hudbu v ČR je zkrátka úžasný zážitek, na který se nezapomíná.

Odešel gajdoš Vladislav Zogata

Považuji za ostudné, že se zpráva o úmrtí významné osobnosti hrčavských gajd snad nikde na veřejnosti neobjevila (nebýt SMS od mého dlouholetého spoluhráče, který má kořeny na Jablunkovsku, stěží by se ke mně vůbec dostala). Marně bych hledal nějakou zmínku také na sociálních sítích v okruhu příznivců folklorního hnutí. Doufám, že alespoň v regionálních denících Těšínska nebo Třinecka věnovali či teprve věnují tomuto gajdošovi s velkým G pár řádků připomínajících jeho zásluhy za rozvíjení a udržování dudácké tradice na Těšínsku.
O Vladislavu Zogatovi pojednává čtyřdílná série příspěvků na stránkách gajdy.cz. Pro lepší orientaci (stránky nejsou příliš udržované a aktualizované) uvádím též odkazy na jednotlivé díly: I, II, III, IV. V roce 2007 byl při příležitosti stého výročí narození jeho otce Pavla Zogaty věnován slezské gajdošské tradici díl pořadu Folklorika, který je možné přehrát na stránkách České televize. S ohledem na tyto odkazy asi není třeba se zde na blogu obsáhle rozepisovat o jeho celoživotním přínosu v oblasti popularizace a výroby hrčavských (jihotěšínských) gajd  – učinili tak již mnozí přede mnou. Uctít památku dudáckého velikána lze asi nejlépe při poslechu jeho hudby. Videí na Youtube je, v případě V. Zogaty, bohužel velmi poskrovnu. I tato skutečnost jako by dokreslovala celkově skromnou atmosféru, která doprovází mistrův odchod do gajdošského nebe.

Return to Ommadawn – skutečný návrat k Ommadawnu, nebo jen pouhý závan nostalgie?

Když začátkem prosince minulého roku oznámil Mike Oldfield, že dokončuje nové album Return to Ommadawn, vlna nadšení mezi jeho fanoušky na sebe nenechala dlouho čekat.
Jak už název alba napovídá, Return to Ommadawn má být návratem k prvním albům ze 70. let, především k samotnému Ommadawnu. Netřeba zastírat, že bych zůstal stát stranou vlně nadšeného očekávání. Jeho alba ze 70. let považuji za úžasná, dosud nepřekonaná díla, pokaždé, když si je poslechnu, objevuji v nich něco nového. Ommadawn není výjimkou. Bohužel netrvalo dlouho a mé nadšení z možného návratu k těmto albům vystřídala značná nedůvěra. Zvláště po poslechu krátkého sestřihu z Return to Ommadawn, který zazněl v pořadu ‎Sean Allison‎a na BBC 2.
Úvodní tóny Return to Ommadawn začaly slibně. Jakmile však došlo na úryvek z finále první části, zapůsobilo to na mě jako studená sprcha. Až později jsem si přečetl v jenom z nedávných rozhovorů, že Oldfield nahrával všechny nástroje sám, bez přizvání hostů. V případě Tubular Bells tento přístup může fungovat, u Ommadawnu však rozhodně ne. O divokém bubnování jihoafrického souboru Jabula (tak, jak tomu bylo v originále, koneckonců i na albu Amarok) jsem si mohl nechat zdát, o nových vokálech Clodagh Simonds zrovnat tak – mistr použil její vokály z původního Ommadawnu, akorát je zde nahrál pozpátku. Od nového alba bych prostě očekával mnohé, jenom ne takovou lacinou recyklaci, která by se skoro dala považovat za hudební trolling. Finále první části graduje vůbec trochu nuceně, opět selhává v porovnání se starým dobrým Ommadawnem, kde postupná gradace se vší přirozeností dokázala v závěru Part I uvolnit obrovské kvantum energie, umocněné výkřiky Oldfieldovy elektické kytary (dodnes z toho zvuku mrazí). Ta sice v RtO nakonec rovněž zazní, společně s výrazným doprovodem akustické kytary, její melodická linka však postrádá hlubší nápad, spíše jen tak přešlapuje na místě.
Po poslechu úryvku na BBC 2 jsem byl tedy vůči novému albu mnohem skeptičtější. Setrval bych v tomto postoji i do dnešních dnů, nebýt nedávné příležitosti k audio ochutnávce druhé sklady RtO, Part II. Stojí totiž opravdu za poslech, i přesto, že je také původnímu Ommadawnu na míle vzdálená – depresivní či melancholické pasáže bychom zde hledali s velkými obtížemi, protože RtO je oproti svému předchůdci o poznání pozitivnější. Roztomilou, až dětinskou naivitou některých melodických motivů připomíná mnoho předešlých Oldfieldových počinů a není to vůbec na škodu. V závěrečné pasáži pak upoutá chytlavá melodie ne nepodobná galicijským muñeirám. Použití krátého úryvku z On Horseback je vtipnou perlou před finálním vrcholem Part II a hodnotu celé skladby rozhodně nesnižuje. Oproti recyklovaným vokálům Clodagh Simonds nenabývá posluchač dojmu, že se Oldfield snaží z původní stopy vytřískat co nejvíc nových motivů.
Druhou část RtO bych si s chutí poslechl znovu a na tu první raději zapomněl. Přečetl jsem si pochopitelně i reakce ostatních fanoušků na nové dílo. Setkal jsem se zajímavým názorem, že "název Return to Ommadawn udělá albu spíše medvědí službu" (od uživatele corwin78 na diskuzním fóru Tubular World). S tím nelze než souhlasit. O skutečný návrat k Ommadawnu se nejedná, možná jen o jeho zdánlivou iluzi. Není nutné připomínat, že fanoušky snad nejvíce obdivované album Amarok vzniklo kdysi právě z Oldfieldovy myšlenky navázat na Ommadawn. Při jeho nahrávání se koneckonců sešla i stejná sestava muzikantů, včetně zpěvačky Clodagh Simonds, bubenického souboru Jabula i dudáka Paddyho Moloneyho. Sice z toho nevznikl Ommadawn II, ale Oldfieldova snaha vydat se ještě alternativnější a (v dobrém slova smyslu) šílenější cestou v podobě Amaroku slavila úspěch právě u skalních fanoušků. Return to Ommadawn na zmíněná alba svou dokonalostí nenavazuje, pouze se za nimi ohlíží jako nostalgická vzpomínka. Ke špatnému hudebnímu počinu má daleko, k dokonalosti mu však také něco schází.

Obal Return to Ommadawn [zdroj: profil alba na Amazonu]

Fergal Scahill přináší každý den jeden tune

Leden bývá obdobím plnění či neplnění (neboli "zmírňování") novoročních předsevzetí. Ta mohou mít různou podobu, od "klasických", spojených hlavně s dodržováním francouzské diety germeanie [žerméně], až po ta velmi netradiční, originální, nápaditá. Irský houslista Fergal Scahill přišel s předsevzetím, jež bezpochyby spadá do druhé kategorie – každý den na svém facebookovém profilu uveřejní video, kde zahraje jeden tune. Celkově se tedy odběratelé (termín follower mi zatím k srdci nepřirostl) facebookové stránky Fergal Scahill Music nebo Youtube kanálu theirishfiddler mohou těšit na 365 videí s jigem, reelem, hornpipem aj. Pro aktivní hráče ITM je to skvělá inspirace pro rozšíření vlastního repertoáru. A pro Scahilla možná šance zapsat se mezi rekordmany... Nebo se už někdo o podobnou výzvu pokusil?

Jaký byl Saint Patrick's marathon

Pamatuji si na dobu, kdy jsme s přáteli pořádali "svatopatrickovskou" oslavu v prostorném bytě v přízemí. Byla to tak trochu komorní akce. Se zelenou jsme to myslím moc nepřeháněli, Guinnessů jsme při tom taky moc nevypili (dodnes mi prostě Guinness v lahvi až tak moc nechutná a točený si dávám pouze v Irsku), velký guinnessácký klobouk taky nikomu nechyběl... Spíš jsme se snažili zpříjemnit si večer irskou hudbou a irským jídlem. Ochutnávka colcannonu, soda breadu za zvuků alb Lúnasy, Dave Sheridana a jiných interpretů, potom případná session, ke spokojenosti všech myslím bohatě stačila.

V průběhu let se podoba St. Patrick's Day, kterých jsem se účastnil, postupně měnila: akce na bytě vystřídaly neoficiální sessions v hospodě (domluvené a zorganizované, jak jinak, za pět minut dvanáct:-)), pak přišly na řadu oficiální sessions, později koncerty, popř. céilí - tancovačky, větší koncerty, festivaly atd... Pro někoho, kdo chtěl už od prvního ročníku na vysoké hrát v kapele s irským repertoárem, je tento vývoj skoro ideální, ale má samozřejmě i své stinné stránky - přes všechny možné odehráné akce (= kšefty) během týdne kolem 17. 3. nelze nepoznamenat, že atmoška dřívějších "komorních" Patricků měla své nenapodobitelné kouzlo, které s těmito neoficiálními akcemi vzalo taky za své. Ale tak to prostě chodí.

S kapelou jsme letos měli ve 3. březnovém týdnu napilno víc než kdy jindy. Jízda v zajetých kolejích se, oproti některým předchozím rokům, nekonala - pouze dva večery ve znamení St. Patrick's Day navázaly na předchozí ročníky. Nově jsme vystupovali ve výborné jihlavské restauraci a mé chuťové buňky mi napovídají, že na jejich skvělé pivo a speciality večerního menu budu vzpomínat ještě dlouho. K příjemnému zážitku přispěla i výborná, velmi ochotná obsluha. Naproti tomu mě pár dní nato nemile překvapila jistá restaurace v Brně, ve které jsme hrávali i v dřívějších letech. Došlo tam nedávno k výměně majitelů a netrvalo bohužel dlouho, abychom zjistili, že se jednalo o změnu k horšímu. Jeho nervózní pobízení kapely k tomu, aby se přemísťovala z jednoho konce hospody na druhý, k dobré atmosféře nepřidalo. Korunu tomu všemu nasadil v momentě, kdy poslal obsluhu za naší kapelou se vzkazem, že bychom měli okamžitě začít hrát, ve chvíli, kdy kytarista měnil prasklou strunu. Výměna struny trvala (a zpravidla trvá) pár minut. Pokud bychom hráli někde na pódiu, řešíme situaci písní ve stylu a capella. Ale v hospodě, při hraní u stolu a bez nazvučení je prostě nejjednodušším řešením počkat. Nového majiteli naštěstí tohle prudění pak omrzelo a zbytek večera trávil popíjením se svými kumpány u baru. Vlastně se nejednalo o jenom tak nějaké decentní popíjení, protože kolem desáté hodiny už byl solidně našrot a nebyl schopen ani artikulované řeči. Nuže, za ta léta hraní po hospodách jsem tyto situace, kdy majitel (popř. provozní) měl víc promile, než zákazníci, zažil vícekrát. A většinou to znamenalo začátek konce, nebo se přinejmenším jednalo o předzvěst brzké výměny majitelů. Nemyslím si prostě, že je to pro hospodu to pravé ořechové, ale to není moje starost. Mně bylo především víc než jasné, že už tam příští rok s kapelou hrát nebudeme.

V druhé polovině týdne jsme pak absolvovali šňůru koncertů po Polsku. Než se vyjadřovat zvlášť ke každému jednotlivému vystoupení, bude lepší asi stručně napsat, že to byl celkově pořádný záhul. Neustálé přejíždění z místa na místo (a to jsme skoro nevytáhli paty z Varšavy), přičemž každá trasa byla snad delší než 100 km, do toho spánkový deficit, který jsme trochu srovnali až v sobotu před posledním vystoupením... Mám nemalé podezření, že chtěli polští organizátoři této šňůry otestovat, co všechno vlastně vydržíme. V Polsku na nás ovšem čekalo také několik příjemných překvapení. Jedním z nich byla úroveň tanečních souborů, které se nebály tancování na živou hudbu a jistotu v krocích předvedly v hromadných a capellových choreografiích. Velmi mě potěšily také více než kladné reakce mnoha lidí (a především organizátorů) na naše vystoupení. V divadle Rampa se mi hrálo naprosto skvěle, takže jsem rád za to, že jsem nebyl sám takto pozitivně naladěný. V neposlední řadě pak potěšila značka piva, které bylo na čepu ve foyer. Me gustaba muchísimo!

V červnu si výlet do Polska zopakujeme. Nečeká nás tam šňůra, ale pouze jedno vystoupení. I tak budou určitě kvůli tomu probíhat intenzivní přípravy. Nuže, nakonec jsem rád, že je v dubnu těch koncertů o dost méně. Je zapotřebí trochu klidu k načerpání nových sil...

Gradam Ceoil 2016 už dnes na TG4

Každoroční udílení cen Gradam Ceoil je pro irskou hudbu velkou událostí. Letos putuje hlavní cena do rukou houslisty, jehož jméno je spjato s legendární kapelou Bothy Band. Kevin Burke, rodák z Londýna, je v současnosti jedním z nejvýznamnějších irských houslistů hrajících ve Sligo stylu. Jeho hudební kariéra je nadmíru bohatá - stejně jako ostatní členové Bothy Bandu ani on nepověsil po rozpadu této superkapely hraní na hřebík a pokračoval v hudebním dobrodružství jako člen kapely Patrick Street, v duu s kytaristou a zpěvákem Mícheálem Ó Domhnaillem, či v mezinárodním projektu Celtic Fiddle Festival (nelze také opomíjet jeho koncerty, na kterých vystupoval jako sólový hráč)... Dalšími oceněnými jsou Órlaith McAuliffe (kategorie Ceoltóir Óg - Young Musician), Arty McGlynn (Gradam Saoil - Hall of Fame), vydavatelství Gael Linn (Gradam 1916) atd.

Dnes večer ve 22:30 našeho času bude možné sledovat Gradam Ceoil 2016 online na adrese http://www.tg4.ie/en/live/home. Následně se pořad objeví pravděpodobně v archivu TG4, kde jej bude možné ještě po několik týdnů zlédnout. Netřeba zdůrazňovat, že milovníci irské tradiční hudby by si tuto událost neměli nechat ujít!

Hup! Nový pořad na TG4

Když během instrumentálního setu někdo z muzikantů zvolá "Hup!", je jasné, že se něco bude dít. Naváže se v setu další jig nebo reel, popř. to nabere obrátky jiným způsobem. Ono krátké a výstižné Hup! se stalo nově i názvem hudebního pořadu, který dnes startuje na irské stanici TG4. Během třinácti dílů budeme mít možnost nahlédnout do světa festivalů a letních škol v různých koutech Irska. Takže dnes večer v 23:00 našeho času na TG4! Hup!

Důvod, proč si zajít do kina, má jméno Jimmy's Hall

Filmů z irského prostředí není nikdy dost. Začátkem jara bylo možné si v některých našich kinech vychutnat úžasný animovaný skvost Píseň moře, který velmi originálním způsobem zpracoval starou irskou legendu o tulení víle. Kdo na něj tehdy do kina zavítal, byl odměněn krásným uměleckým žážitkem.

Všechny irofilní jedince proto určitě potěší zpráva, že Písní moře letošní úroda ostrovních filmů nekončí. Začátkem května totiž dorazil na promítací plátna kin další snímek odehrávající se v Irsku. Je sice z úplně jiného soudku než předchozí "animák", ale určitě bude stát za zhlédnutí.

Jimmy's Hall (v čes. překladu Jimmyho tančírna) se odehrává především v období formování irského svobodného státu. Jak už napovídá název filmu, v centru jeho dění bude taneční hala, kterou otevřel Jimmy Gralton, svobodomyslný aktivista v hrabství Leitrim. V hale se scházeli lidé při hudbě, tanci, zkrátka při zábavě, stala se však také místem, kde se mnozí vzdělávali a v neposlední řadě též diskutovali nad závažnými společenskými či politickými tématy. Není tedy divu, že se toto zařízení stane trnem v oku představitelům státní moci a především katolické církve.
Zápletka vychází z reality 20. a 30. let minulého století, kdy čelilo mnoho kulturních zařízení (podobně jako zmíněná Jimmy's Hall) vytrvalému tlaku úředních i církevních autorit. Jejich snahou bylo získat nad těmito tančírnami co největší kontrolu. Po snímku The Wind That Shakes Barley z roku 2006 tedy otevírá režisér Ken Loach další kontroverzní téma moderní irské historie.
Těžko lze předpokládat, že se film u nás setká s nějakou výraznější vlnou zájmu (stačí se mrknout, co píší na ČSFD:-)), protože s hlavní postavou, která šíří levicové myšlenky na irském venkově, bude český divák sympatizovat jen s obtížemi. Irové si zkrátka neprošli stejnou historickou zkušeností, jako země střední a východní Evropy, nelze tedy očekávat, že se budou proti propagaci více či méně nebezpečných utopistických myšlenek z pozice hlavní postavy nějak výrazně vymezovat (nekorektně by se dalo říci, že je historická zkušenost dostatečně "nevyléčila"). V irských domácnostech tak můžete spatřit v poličce nad krbem bustu soudruha Lenina hned vedle plastiky keltského kříže a harfičky. Může nám to připadat šílené, ale je to tak.

Zcela jistě zazní ve filmu irská tradiční hudba, byť na ni v traileru přímo nenarazíme. Na oficiálních fotografiích rozeznávám některé známé muzikantské tváře. A nechybí mezi nimi mnou tolik obdivovaní belfastští flétnisté.

Irský trad v našich zeměpisných šířkách tak trochu přežívající aneb Pár poznámek k úvodu únorové Revue

Čas od času se v Revue na stránkách Bernards.cz objevují postřehy a připomínky, které se týkají tuzemských kapel zaměřených na irskou tradiční hudbu. Václav Bernard, autor příspěvků a vůbec veškerého obsahu těchto stránek, sleduje domácí "irskou" scénu už dlouhodobě a jakožto pořadatel mnoha akcí (BSS, céilí, svatopatrickovské večery...), je vlastně též její součástí. O místních kapelách má za ty roky přece jenom přehled, takže odstavce, které tomuto tématu ve své Revue věnuje, mají co do obsahu svou váhu.

Hned v úvodu únorové Revue je Vaškem poukázáno na skutečnosti, kterou si snad uvědomuje většina lidí aktivních v této "branži" - irský trad u nás není kdovíjak populární, tudíž i kvalitnější kapely (= s interpretací jigů a reelů na dobré úrovni) mají problém naplnit menší kluby.

Po tom, co jsme s Dálachem na začátku února odehráli koncert ve Staré Pekárně, bych možná mohl sebevědomě napsat, že se mě (event. naší kapely) Vaškův text netýká. Přišlo si nás tam totiž poslechnout více než 50 lidí, což už nepovažuji za malou účast. Jenomže si tak trochu uvědomuji, jak je štěstěna vrtkavá. Koncertovat v klubu, kde počet posluchačů sotva převyšuje počet účinkujících, to může nastat opravdu snadno. I s takto slabě navštěvovanými koncerty mám svou zkušenost (na jednom z nich byl mimochodem i Vašek Bernard osobně:-))...

Ale popořadě. Poznatků, vztahujících se k domácí scéně irské tradiční hudby, uvedl autor Revue hned několik. Zde se zaměřím na ty, u nichž mám pocit, že bych se k nim měl z mnoha důvodů vyjádřit:

I dobře zahraný instrumentální set může nudit

Ano, pokud hudba z pódia osloví tanečníky a přitáhne je na parket, nemusí to nutně znamenat, že bude mít u laického posluchače úspěch. Precizně provedená ornamentace, frázování, vytváření melodických i rytmických variací, za to všechno se muzikant může často pochválit až doma v koupelně před zrcadlem, protože běžný posluchač tyto prvky v hudbě většinou ani nepostřehne. Chce se hlavně bavit. Záleží pak na interpretovi, jak se tohoto "úkolu" zhostí. Buď bude chrlit z pódia nacvičená gesta a úsměvy (barbíny s elektrickými houslemi a vybaveným hrudníkem mají v tomto nespornou výhodu), nebo se více ponoří do hudby a podá ji publiku tak, že bude jeho zapálenost pro hru naprosto uvěřitelná. Kontakt s publikem je samozřejmě důležitý. Součástí tohoto kontaktu by měl být i pomyslný signál vysílaný interpretem, který sděluje publiku, že je irský trad skvělý a dá se na něj pařit. Na pódiu se to bez pařby (kalby, řádění...) prostě neobejde.  

Další možností, jak domácímu obecenstvu přiblížit ostrovní repertoár, je střídání instrumentálních setů s písněmi. V rámci středoevropských podmínek se jedná nejspíš o nutnost, protože instrumentálky u nás nevydrží poslouchat skoro nikdo (možná jazzoví posluchači, ale pro ně může být irský trad zase příliš jednoduchý:)).

"Propracované" průvodní slovo není od věci

Z vystoupení irských muzikantů jsem si, stejně jako autor Revue, všiml, že delší průvodní slovo mezi sety opravdu neuškodí, spíš naopak. Irové mají v tomhle jednu nespornou výhodu - rádi vtipkují, neberou se tolik vážně, skoro bych tuto jejich vlastnost označil za součást irské "národní" povahy. Slovní shazování a utahování si z ostatních je u nich v hospodách vítanou kratochvílí, stejně tak se dovedou navzájem "častovat" i na pódiu. Ale není to pouze a jen o humoru. Podávají především adekvátní informace o tom, co hrají.

V našem středoevropském prostředí je, až na pár výjimek, "mluvená" součást vystoupení zatím na slabší či horší úrovni. U extrémních případů jsem si dokonce říkal, jestli by nebylo lepší, aby kapela na pódiu jen hrála a na uvádění se vykašlala úplně. Dodnes si pamatuji větu "Další jig se jmenuje Monagen [uvádím v podobě, v jaké to houslistka vyslovila], nevíme, co to je, ale asi to bude nějaké místo". Upřímně, nemyslím si, že by měl interpret irské trad. hudby umět vyjmenovat všech 32 hrabství na ostrově, ale není k zahození vědět, že Monaghan je jedno z nich a že se "gh" vyslovuje jako "h". Touto ukázkovou neznalostí se lze akorát ztrapnit a nezachrání to pak ani vyprávění historek z pobytu na letní škole v Miltown Malbay.

Dále bych jako posluchač na koncertě velmi ocenil, kdybych už nikdy nezaslechl "Teď vám zahrajeme takovou... Hospodskou". Až mi jednou kvůli stejně či podobně vyřčené hovadině vyletí půllitr z ruky a dopadne do míst, kde stojí osoba uvádějící tímto diletantským stylem kapelní repertoár, tak se bude asi taky jednat o "to pravé hospodské"...

Publikum, které irskou hudbu v drtivé většině nezná a písně v angličtině si nemůže jen tak z fleku přeložit na místě (o písních v irštině ani nemluvě), má zkrátka nárok vědět, o čem to všechno je.

Podmínky, podmínky, podmínky...

V posledním odstavci úvodní části Revue najdeme tento postřeh : "Na příkladu irských skupin je vidět, že kapela téměř na počátku své existence vyjíždí na zahraniční turné a tomu členové podřídí vše. U nás se něčeho podobného kapely asi bojí a nebo nejsou schopné navázat odpovídající kontakty." Myslím,  že jakkoliv je pro naše prostředí užitečné porovnávat, jak jsou na tom kapely v Irsku s prezentací vlastního repertoáru a s celkovou úrovní vystupování s tím, co předvádějí kapely v ČR, určitě nelze toto porovnání provést ve všem. Rozhodně ne v souvislosti s vystupováním v zahraničí.
Ostrovní kapela má už z principu daleko větší šanci protlačit se na pódia evropských festivalů než kapela z ČR, která musí nejprve přesvědčit zahraniční posluchače o tom, že není levnou českou náhražkou kvalitního irského interpreta (i tak už se mnoho kapel z tuzemské scény na pódiích festivalů v sousedních i vzdálenějších zemích objevilo, nuže, nejsme na tom až tak bídně:-)). Co se týče vystupování v rámci zahraničního turné, netřeba si nic nalhávat - ani největší hvězdy české world music (do této škatulky chtě nechtě spadá i ITM) na turné moc nevyjíždějí, mají zpravidla zacíleno jen na jeden konkrétní festival. Pokud by se někdy usmálo štěstí na českou kapelu hrající irský trad a vyrazila by za hranice na delší "šňůru", zcela jistě se tak nestane díky kontaktům, které byly získány v rámci ČR.
[Mimochodem, pokud bych měl na výše uvedený odstavec Revue reagovat trochu impulsivněji, tak by odpověď vypadala asi následovně: "Nikoliv, Vašku, české kapely se u nás něčeho podobného nebojí, akorát musí jednotliví členové ve všední dny chodit do práce. Nebo si mají vzít na tour dovolenou?" :-)]

Jak dál?
V posledním bodu tohoto příspěvku bych se rád zaměřil na jednu z možných příčin menšího zájmu o ITM v rámci naší malé Poblacht na Séice. Nejedná se zde tedy přímo o reakci na nějaký konkrétní postřeh únorové Revue. Nicméně i tam je zmíněno slovo, jemuž by bylo záhodno věnovat daleko více pozornosti - propagace.
Způsob, jakým se někteří organizátoři akcí u nás snaží nalákat posluchače, bývá, mírně řečeno, velmi tragický. Namísto toho, aby je s irskou hudbou blíže seznamoval, tak jim vnáší do hlav ještě větší zmatek a chaos. Zaměňování pojmů keltská a irská hudba se dá ještě mnohdy překousnout (když už to tam v letáku nebo na plakátu chtějí, tak budiž), označování ITM za dobovou hudbu už je ovšem daleko za hranicí zdravého uvažování. Stačí si v letním období pročíst plakáty zvoucí na různé hradní slavnosti aj., lze tam opravdu najít spoustu "klenotů". Týká se to i jiných akcí - k pozvánce na jeden hudební večer v Plzni jsem se poměrně nedávno dočetl, že tam zahrají nejlepší místní kapely hrající irskou hudbu, přitom jedna ze tří uvedených kapel hrála středověk a kolem irské hudby tedy neprojela ani na kole. K tomuto zjištění mi stačilo půl minuty vyhledávání na Googlu. Opravdu si pořadatelé této akce myslí, že jsou posluchači takoví pitomci a ochotně zhltnou každé slovo z plakátu?
Situaci často nepřispívají ani samotné kapely se svou sebepropagací. Značku "irská hudba" u nás používá mnoho interpretů, při bližším poslechu však lze v četných případech zjistit, že se jedná o vědomou či nevědomou blamáž. Přátelé z mého okolí mi občas líčí příhody typu "Viděl jsem na plakátě, že hrají irskou hudbu, tak jsem na to zašel. A na místě pak slyším jenom nějaký folk / bigbít, kde občas někdo zahudlá na flétnu, do toho se přidají housle..." Zkušenější posluchač (nemusí se jednat přímo o posluchače ITM) je schopen tento "fake" rozeznat, netuším ovšem, jak moc to zvládne naprostý laik. Nezbývá než doufat, že nebudou všichni interpreti používající zmíněnou značku naházeni většinovým posluchačstvem do jednoho pytle s nápisem "nudná upidlikaná irská muzika". Asi je potřeba, aby se i někdo ze zkušených hráčů občas ozval, když narazí na nějakou tu blamáž nebo na projev hudební fušeřiny vydávaný za irskou hudbu. Z blogu si ovšem irtrad verzi Hudebních masakrů dělat nechci. Zatím! 3:-)

Gradam Ceoil se blíží

V neděli 22. 2. ve 22:30 našeho času odvysílá irská stanice TG4 pořad Gradam Ceoil, tedy udílení cen osobnostem spojeným s tradiční irskou hudbou. Poměrně trefně bývají tyto ceny označovány za "Oskary" v rámci žánru ITM.
Letos bude ocenění Gradam Ceoil udíleno v šesti kategoriích. Mile mě překvapila kategorie Gradam Comaoine TG4 (Special Contribution), v rámci níž putuje cena přímo k celé instituci - Irish Traditional Music Archive. Přínos tohoto archivu pro irskou tradiční hudbu je nezpochybnitelný. Velkou měrou k tomu přispěl i jeho (nyní odstupující) ředitel Nicholas Carolan, který ITMA po dlouhá léta vedl a velmi důstojně reprezentoval. Svou tvář mj. propůjčil pořadu Siar an Bóthar (je vysílán na stanici TG4, popř. na RTÉ v anglicky namluvené verzi Come West Along the Road), v němž z pozice moderátora poskytl k nahlédnutí mnoho archivních videozáznamů zachycujících projevy hudebního i tanečního folkloru Irska, samozřejmě s patřičným erudovaným komentářem.
Gradam Ceoil bude možné sledovat online na stránce http://www.tg4.tv/beo.html?l=ie.

Odkazy:
www.gradam.ie
www.itma.ie

Kalamitááá!

Na pondělní cestu ze Vsetína do Brna asi jen tak nezapomenu. Světe, div se, budu na ni vzpomínat spíše v dobrém. Opět se sice prokázala všeobecná neschopnost molocha zvaného České dráhy, na druhou stranu mě ovšem příjemně překvapila skutečnost, že ani 6 hodin v nepojízdném vlaku není důvodem k blbé náladě. Být ale v jiné soupravě, uvíznuté někde uprostřed pole (bez elektřiny a možnosti vystoupit ven), zcela jistě bych psal něco úplně odlišného - po celé zemi docházelo k mnohém extrémnějším situacím (reportáže z jiných vlaků připomínají opravdu scénář katastrofického filmu). Seděl jsem v rychlíku, ve kterém stále fungovalo topení... Další jeho výhoda spočívala v tom, že zůstal stát na přerovském nádraží. Kdekdo si mohl vystoupit, projít se po na nástupišti, zakouřit si a pro rozptýlení se třeba sklouznout po čerstvě vzniklém ledu. Někteří odbíhali do nejbližšího supermarketu, aby nakoupili zásoby. Jiní to vzali rovnou do nejbližší pivnice se slovy "Ten vlak do rána nepojede, pudu se aspoň ožrat". Měli pravdu.
Přitom to všechno začalo tak nenápadně. Námraza o sobě sice dala vědět už na Vsetíně, ale jinak se nic zvláštního nedělo. Radši jsem vyšel z domu dřív, abych nemusel spěchat na poslední chvíli a riskovat, že se někde na chodníku natáhnu. Vyplatilo se to.
V Hranicích na Moravě byla situace horší. Rychlík do Brna měl mít podle informační tabule 40 minut zpoždění. Vzhledem k tomu, že jsem měl v 18 hodin hrát na vánočních trzích u Vaňkovky, začala se ve mně probouzet nervozita. Stále jsem se uklidňoval dostatečně velkou časovou rezervou. Když ale číslo 40 přeskočilo rovnou na 80, bylo mi pomalu jasné, že nestíhám. Přehoupnutím na stovku bylo pak dokonáno. Po mém nástupu do zpožděného rychlíku jsem okamžitě vytáhl z kapsy mobil a zavolal kolegům z kapely. Můj první návrh byl, aby se začátek koncertu odehrál beze mne. Pak už jsem nasedl do zpožděného rychlíku.
Zanedlouho jsem dorazil do Přerova. Ještě nikdo tehdy asi netušil, že to bude konečná stanice. Po 20 minutách se vlak nerozjížděl, takže následovala další telefonická komunikace s kapelou. Bylo rozhodnuto koncert zrušit. Ani podmínky v Brně totiž koncertování nepřály - ledová kalamita zasáhla chod věcí prostě všude.
Následujících 5-6 hodin jsem trávil sledováním videí z TG4 (přiznám se - jsem stahující barbar, všechny hudební pořady prostě stahuji, abych je mohl sledovat, když jsem offline), poslechem hudby a občasným procházením po zmrzlém nástupišti. Průvodčí nás občas informovali o tom, že vlastně nikdo nic neví, co se bude dít.
Příroda je zkrátka mocná činitelka. Když se jí zachce, může způsobit kolaps dopravy, někde i vrátit život o pár staletí nazpět. Z přerovského nádraží se stalo hotové město duchů. Jediný náš rychlík do Brna byl "obydlen", všude jinde bylo pusto. Ze zbylých vlaků vystoupili cestující a zamířili rovnou do informačního centra. Ti odvážnější se vydali rovnou do města hledat nocleh. Z našeho vlaku také několik lidí odešlo, většina však zůstala raději v teple. Jak se později ukázalo, neměli jsme žádnou jistotu, na jak dlouho - podle zpráv z dispečinku by se prý v nepojízdném vlaku neměli nacházet žádní cestující. Museli bychom tím pádem opustit vlak a doufat, že se ještě nějak všichni vtěsnáme v informačním centru. Jedné z průvodčí však bylo naprosto jasné, jaké by nastaly reakce cestujících. Hned vzápětí nám proto sdělila, že jakmile se dovolá na dispečink, oznámí jim, že cestující odmítli vystoupit. Vida, šlo to i bez vzpoury a výtržností. :-D
Kolem jedenácté hodiny dorazila nadějná zpráva - autobusy náhradní dopravy už jsou na cestě. Zdaleka ještě nebylo vyhráno. Autobusy jezdily po jednom. Nikdo z řidičů vlastně ani nevěděl, kam má jet. Dozvěděli se to opravdu až za 5 minut dvanáct. Do jednoho z autobusů (byl tuším asi třetí v pořadí) se mi nějak podařilo vecpat. Následovala zdlouhavá jízda po namrzlé silnici, která naštěstí skončila až v cílové stanici Brno.  
Cesta ze Vsetína do Brna mi trvala rekordních 14 hodin. Osobně si myslím, že nemusela trvat tak dlouho. Stačilo, aby někdo zavčas zařídil a koordinoval náhradní autobusovou dopravu. Ta by samozřejmě, po vyhlášení kalamitního stavu, nemohla hnedtak vyjet, aspoň by byla by aspoň připravena. Podle předpovědi počasí bylo jasné, že se do zítřejšího rána nic nezmění. Jenomže ani po pěti hodinách, kdy byla většina vlaků nepojízdných, nikdo z ČD netušil, co dělat, jak postupovat. Nevědomost těch, kteří měli jednat, byla nejspíš tou pravou pohromou pro cestující. Těm, kteří mrznuli ve vlacích mimo stanici, pak opravdu nebylo co závidět...

Nick Drake a pár pěkných vzpomínek s jeho hudbou spojených

Na jednom našem nedávném koncertě se stala zvláštní, nevídaná věc. Seběhlo se to v okamžiku, kdy kolegyně zpěvačka uváděla píseň. V publiku zrovna převládal trochu větší hluk. Nám bylo v té chvíli nějak jedno, že nám nevěnují tolik pozornost. Při hraní totiž zpravidla hladina hluku výrazně poklesla, nebylo tedy zapotřebí tvářit se zahořkle, když to v pauze mezi písněmi občas zahlučelo. Návštěvníci klubu si přece jenom zaplatili vstupné, aby si poslechli živou hudbu, nepřišli kvůli pouhé kulise k rozhovorům u piva, takže jsme to při uvádění písně prostě překousli. Jeden z posluchačů však vstal, otočil se zády k pódiu a důrazným hlasem pronesl k hlučícímu publiku: "Přátelé, slečna zazpívá píseň, mohli byste laskavě zmlknout?!" 

Pamatuji si, že jsem v tu chvíli ani pořádně nevěděl, jak na to zareagovat. Byl jsem příjemně šokován. Zpěvačka vedle mě vyjádřila pár děkovných slov, pak se hrálo dál. Koncert se tehdy velmi vydařil.

Napadlo mě, že mnoho hudebníků by si více zasloužilo zažít popsanou situaci. Bohužel neměli to štěstí. Jejich hudba mohla být skvělá, někdy i přímo geniální, z nějakého důvodu však nepřiměla klubové obecenstvo, aby zvedlo hlavy od stolů a přestalo cinkat sklenicemi.
Nick Drake (19. 6. 1948 - 25. 11. 1974) byl jedním z nich. I on zažil hraní v hlučnějších barech, kde musel bojovat o pozornost publika. Podle našeho středoevropského škatulkování patřil mezi folkové zpěváky - zpíval především vlastní písně a doprovázel je na kytaru (v angloamerickém světě se tito interpreti označují spíše jako singer-songwriters). Kromě toho však hrál také výtečně na piáno či na saxofon. Kytara, se kterou je dnes spojován nejvíce, se paradoxně stala jeho hlavním nástrojem až v sedmnácti, osmnácti letech.

Brzy si vytvořil osobitý styl hraní, vyznačující se technickou precizností a netradičními harmonickými postupy, často využívající možnosti alternativního ladění. Inspirací mu byli Bert Jansch, Davey Graham či američtí bluesmani. Jeho zpěv samotný byl však na hony vzdálen snaze napodobovat americký způsob zpěvu, jak bylo v Anglii běžné u tehdejších interpretů. Podle Ashleyho Hutchingse, zakládajícího člena Fairport Convention, mohla být hudba Nicka Drakea označována jako něco, co je "really english". 

Během své krátké hudební kariéry, kterou ukončila předčasná smrt v roce 1974, stihl vydat tři vynikající alba. Prodejnost těchto desek byla ovšem velmi malá. Chtěl hudbou oslovovat publikum, setkával se však spíše s nezájmem, ne-li přímo s ignorací. Plachý introvert na to reagoval po svém - uzavřel se do sebe, přestával komunikovat s okolním světem a stále častěji nacházel útěchu v drogách. Zemřel v šestadvaceti letech na otravu antridepresivy.

Trvalo několik desetiletí, než se Drakeova hudba dočkala zaslouženého uznání. I dnes nachází své další obdivovatele, počet jeho fanoušků stále stoupá. Ironií osudu je, že ke zvýšenému zájmu o tohoto talentovaného (svým způsobem nekomerčně založeného) umělce, napomohla v 90. letech věc tak v zásadě komerční - reklama na auto značky Volkswagen. V té době se spoustu lidí začalo zajímat, kdo nazpíval tu pěknou píseň znějící v pozadí.

Osobně si velmi dobře pamatuji moment, kdy jsem poprvé zaslechl hudbu Nicka Drakea. Bylo to na začátku března 2011 v Belfastu. Po návratu ze session v hospodě Duke of York jsme vysedávali s kamarádem v kuchyni v domě na Antrim Road a popíjeli pivko. Hrála nám k tomu hudba Led Zeppelin a nějak přitom došla řeč na rytmus, groove a podobné věci. Po tom, co dohráli Zeppelini, mi kamarád pustil píseň od Drakea - Riverman. Její zvláštní rytmus mne učaroval, byl opravdu záludný. Až později jsem byl schopen napočítat, na kolik je to vlastně dob. Nickův zádumčivý hlas mi též utkvěl v hlavě, stejně tak i krásné aranže smyčců. Riverman se mi pak v duchu neustále přehrával, ať už jsem byl na letišti nebo v obchoďáku. Byla to láska na první poslech. Mohl bych to nazvat paradoxem - zaletěl jsem si do Belfastu naposlouchat něco nového z irské tradiční hudby, nakonec jsem tam ale přičichnul k hudbě s přívlastkem "really english". I to se stává...
Když jsem pak více objevoval Drakeovu hudbu, měl jsem pocit, jako kdybych postupně odkrýval poklad. Předpokládám, že to tak stejně pociťovalo i mnoho dalších hudbymilovných lidí, kteří si k dílu tohoto talentovaného génia našli cestu.

Impulses – derniéra

Hotovo. Zazněly poslední tóny finálového reelu, současně se ozvaly poslední údery hard shoes (ano, fakt současně! :-D), následovala i poslední standing ovation. Než jsem se z toho všeho vůbec vzpamatoval, už jsem seděl v autobuse směrem k Brnu a přes jeho okno pozoroval hustou mlhu, která se rozprostřela po Vysočině. Seběhlo se to všechno příliš rychle. Mám pocit, jako bych to představení nestihl ani pořádně prožít. Že by za to mohl ten energeťák? Dal jsem si jej před hraním vůbec poprvé, takže opravdu netuším, jaké byly jeho skutečné účinky.
Jedno vím jistě - Impulses, díky kterým se to všechno stalo, byly v prostředí irských tanců v ČR něco jako zjevení. Nic podobného se tu předtím neobjevilo. V mnoha směrech nasadily laťku velmi, velmi vysoko: originálními choreografiemi, vtipem, energickým tancem na živou hudbu... Ano, byla to živá hudba k tanci, která mě tehdy nalákala k zapojení do tohoto projektu.
Hraní do tance jsem vždycky považoval za výzvu. Pamatuji si doby, kdy to pro mě nebyla úplně nejpříjemnější záležitost. Po započatém reelovém setu jsem často od tanečníků slýchával, že je to zahrané moc rychle, nebo jindy zase, že je to moc pomalu. Pochopitelně jsem se v těchto situacích necítil úplně nejlíp. Ještě nějakou dobu trvalo, než jsem našel pro tancechtivé jedince přiměřené, konsenzuální (za tímto přívlastkem si stojím:-)) tempo. Stále jsem však vnímal hudbu k tanci jako souboj - hrál jsem a čekal, kdy tancující odpadnou, popř. koho z nás to dřív přestane bavit.
Dnes už se těmto vzpomínkám můžu zasmát. Po letech vystupování je mi jasné, že pokud se na živou hudbu dá tančit (nemyslím tím zrovna pouhé "beltajnové tanečky", ale skutečné taneční kroky k jigům a reelům), znamená to pro muzikanta velké plus. V publiku pak může (bohužel jen čistě teoreticky), i ten nejvíce nahluchlý ignorant a neznalec pochopit, o čem je irská hudba. Mám pocit, že tanec napomáhá odkrývat, odhalovat její podstatu. Určitě to funguje i obráceně.
V hraní do tance jsem postupně nacházel větší a větší oblibu. V Impulses pak probíhalo ještě výraznější prolnutí hudby s tancem. S tanečníky (a především s choreografem Andrejem Mikulkou) jsme našli společnou řeč. Za několik zkoušek jsme vypilovali jazyk srozumitelný oběma stranám. Řeklo se "ještě jedno béčko, ještě jednu osmičku..." a jednoduše jsme to zahráli. Z předchozích zkušeností jsem byl přesvědčen o tom, že vymýšlet strukturu setu pro tanec někde u stolu, bez možnosti zkoušení s tanečníky, je pitomost. Impulses mě v tomto ještě více utvrdily. Při prvních setkáních s Andrejem, které proběhlo v kavárně, jsme proto vybírali především hudbu. V Praze se pak při zkouškách řešil zbytek.
Ujistil jsem se také v tom, že zkoušky nebyly ani pro muzikanty ztrátou času. Napadlo mě to především v okamžiku, kdy měl během závěrečného nacvičování každý z tanečníků zvlášť předvést poslední "osmičku" z úvodního vstupu. Stáli tam v řadě a po jednom začali osmičku odtancovávat. S muzikanty jsme s k nim pohotově přidali. Bez problému jsme zahráli požadovaný počet taktů. Vlastně to po nás Andrej ani nechtěl - to zapojení muzikantů bylo spontánní. Bavilo nás to. Při takových chvílích si představuji, jak nebývale vytočené musely být před pár lety tanečnice ze souboru, který měl vystupovat na živou hudbu jedné nejmenované kapely. Jakmile došlo na společné domlouvání tanečního vstupu, jistý člen toho pofidérního hudebního uskupení pronesl: "No, my to zahrajeme dvakrát a vy si tam něco hopsejte." Ano, i na takovéto idioty bez soudnosti lze u nás narazit. [Vysvětlení pro laiky: Informace, že něco zahrajete 2x, je celkem k ničemu, když neřeknete počet taktů. Jigy a reely mohou být různě dlouhé. Existují např. krátké reely o 16 taktech, velmi časté jsou také reely s 32 takty. Je možné však narazit i na ty, které mají více než 2 či 3 části a počet jejich taktů dosahuje čísla 40, v extrémnějších případech i 80. Tanečníkům a tanečnicím je celkem lhostejno, kolikrát daný tune zahrajete, důležitý je počet taktů, který by měl muzikant znát (nebo jej umět spočítat). V zájmu ochrany vlastního zdraví není rovněž doporučeno v přítomnosti tancujících označovat irské tance jako "hopsání". Netřeba zdůvodňovat, proč tomu tak je - stačí si uvědomit, kolik času a úsilí věnují některé soubory tomu, aby jejich vystupování bylo na dobré úrovni. Malíř by také na větu "Si tam prostě něco čmárej" nereagoval zrovna nadšeně...]
 Během představení Impulses převládalo v choreografiích na živou hudbu jakési zvláštní napětí. Když se po potřebném zkoušení podařilo nasadit dobré tempo, nastávalo příjemné souznění. To napětí ovšem přetrvávalo nadále, muzikant se tam samozřejmě nemohl jenom tak urvat z řetězu. S posledními tóny a s posledním krokem tanečníka / tanečnice ale vše opadlo. A úžasný pocit ze společného vystupování pak stál za to. Byl intenzivnější než po odehraném setu v hudebním klubu (kde se ovšem cítím daleko více uvolněný - všechno má svá pro a proti).
 Nejednalo se pouze o hraní pro tanečníky, které pro muzikanta představovalo výzvu: pohyby po jevišti, přicházení na scénu za tmy na určené značky, sóla, do toho trocha, opravdu jenom trocha, herectví (naštěstí jsme hráli jenom sebe:-)). Bylo potřeba na hodně věcech zamakat.
Ale dost už blábolení o výzvách, makání apod. (sem na blog se to nehodí, patří to spíš do slovníku rapujících chlapců, kteří tvrdě makaj na svý kariéře). Impulses byly také, v neposlední řadě, o zábavě. Až později, po více odehraných zkouškách a představeních, jsem poznal, jaký pozitivní efekt má právě ta zábavná složka projektu. Na choreografie, předtím zhlédnuté už nesčetněkrát, jsem reagoval pobaveně znova a znova. Vysoká míra improvizace zkrátka měla svůj efekt. Nestala se z toho rutinní záležitost. Každé vystoupení bylo v něčem odlišné, vtipy se sice opakovaly, ale nepůsobily provařeně. Humor se celkově vyznačoval nenuceností. Nikdo z pódia nechrlil směrem k publiku křečovitá gesta sdělující něco jako „Teď se musíte zasmát!“.
Impulses ve mně zanechaly velmi příjemné vzpomínky. Na cestách jsme, vlivem vnějších okolností, zažili i pár hodně nepříjemných okamžiků, ale to už tak bývá... Kromě vzpomínek a cenných zkušeností mi zůstalo i pár energeťáků z posledního vystoupení. Až se naskytne příležitost k nějaké pořádné hudebně taneční akci, určitě přijdou vhod.

Irská tradiční hudba pod tíhou mýtů

"Mezi interprety je rozšířeno mnoho polopravd, omylů a mýtů o irské tradiční hudbě. Bohužel někteří se jimi řídí…" Ano, troufl jsem si zneužít úvodní věty z televizního pořadu šířícího osvětu v rámci silniční dopravy. Prostě mi to nedalo. :-)
Správně bych měl vlastně uvést, že mýty, polopravdy a omyly jsou hojně rozšířeny hlavně mezi posluchačstvem, ale myslím, že v prvé řadě je potřeba zaměřit se především na interpreta. Ten bývá totiž často zdrojem samotného problému, protože mnoho mýtů či zjevných nepravd vytváří a šíří přímo z pódia. Publiku je pak předáván falešný obraz o irské tradiční hudbě.
V tomto příspěvku se proto zaměřím na nejčastější mýty a omyly, na které jsem v rámci našeho malého středoevropského rybníčku narazil.

1. Irská hudba = keltská hudba = hudba starých Keltů
Pokud navštívíte v Irsku hospodu, kde hraje živá hudba, a prohlásíte u muzikantského stolu, že máte rádi „celtic music“, můžete pravděpodobně očekávat pobavené reakce. Muzikanti samozřejmě ocení, když je o jejich hudbu zájem, ale slovo „celtic“ jim prostě zavání Hollywoodem, obchodní značkou. Dobře se prodává. V hospodě je to ovšem tak nějak jedno, protože jigs & reels přitáhnou posluchače i bez této nálepky.
Označení „celtic“ má svou logiku. Pokud je tímto termínem myšlena „hudba keltských regionů“, tedy Irska, Skotska, Bretaně, Galície, Asturie (…), tak není třeba pochybovat o jeho nepatřičnosti. Je naprosto jasné a zřejmé, že tyto oblasti Keltové obývali.
Stopy po Keltech lze najít samozřejmě také u nás. Některé tuzemské kapely si ovšem tuto skutečnost vyložily po svém. Navlékly se do pseudohistorických kostýmů, vytáhly zobcovky, příčné flétny, pořídily bodhrány, přibraly z nejbližší ZUŠky houslisty / houslistky, vygooglily si noty k Morrison’s jigu a hurá, šlo se navazovat na dávnou keltskou kulturu. Výsledky tohoto "navázání" lze pak najít na Youtube:


Po zhlédnutí tohoto videa (a jemu podobných) snad všichni pochopí, proč se pojmu „keltská hudba“ v našem středoevropském kontextu vyhýbám jak čert kříži. Hraju prostě irskou hudbu, irish trad, irtrad, celým názvem irish traditional music (ITM). Její kořeny lze vysledovat do minulosti (přes novověk až  do středověku...), určitě by mě ovšem nenapadlo spojovat ji se starověkými Kelty. S podobným uvažováním bychom totiž mohli třeba moravskou cimbálovku označit za "slovanskou" či "velkomoravskou" hudbu.
 Na hospodských sessions uslyšíme nejčastěji irskou hudbu v podobě, která vykrystalizovala teprve v 70. letech 20. století (hlavně co se týče doprovodu alternativně laděné kytary a irského bouzouki). Ubírá to něco na její atraktivitě?

2. Stačí si sehnat noty…
O tom, že se irský styl hraní na housle (a na jakýkoliv nástroj) nedá pochytit z not, jsem už několikrát psal, ale opakování je matka moudrosti. Naneštěstí stále narážím na kapely, které si hru bez civění do pultů s notami snad ani nedovedou představit. ZUŠka se na jednotlivých hráčích až příliš negativně podepsala… Interpretace jigů a reelů z podání „čtenářů“ zní neuvěřitelně škrobeně. Je to hudba bez výraznějšího nápadu a bez jakékoliv spontánnosti, čímž jsou popřeny základní principy ITM a celkově tradiční (či lidové) hudby vůbec.
Předtím, než se hudbu hrající jedinec chopí nástroje a začne se pokoušet o irský trad, měl by mít vše dobře „naposloucháno“ (jinými slovy – je zapotřebí státi se "sluchařem"). Neobejde se také bez znalostí a vědomostí, co a kde hledat. Na počátku všeho musí být pak samotný zájem o tuto hudbu. S přístupem „už jsem hrál klasiku, folk, country a teď si dám Irsko, jdu sehnat noty…“ se to dá dotáhnout možná tak akorát mezi zástupy odstrašujících příkladů.

3. Irská session = jam session
Hrát tunesy (jigy, reely, hornpipy…) a jamovat, to je opravdu rozdíl. V případě jamu je základním principem hry improvizace na stanovené hudební téma. Irští hudebníci improvizují často a rádi, mnohem větší důležitost však kladou na to, aby byla jimi hraná melodie snadno identifikovatelná ostatními, kteří se pak mohou do setu zapojit. Proto bývá také dodržováno nepsané pravidlo, podle něhož se napoprvé hraje tune v „elementárnější“ podobě, tedy bez výrazných melodických variací. Při prvním a druhém opakování jsou pak tyto variace vítaným zpestřením setu, každý si pak melodii přizpůsobuje dle svého gusta. Což má ovšem stále daleko od přístupu „budu si hrát své sólo“. Kouzlo irské session spočívá v tom, že můžeme slyšet pět houslistů (flétnistů, dudáků…) sedících vedle sebe, jak hrají stejnou melodii, přitom u každého z nich uslyšíme drobné „odchylky“ – někdo hraje ornamenty v jiných (méně očekávatelných) místech, někdo se rozhodne hrát na chvíli ve spodní oktávě… Houslisté tomu vlastně nevědomky napomáhají i po vizuální stránce – jejich pohyby smyčcem nepůsobí jako celek nijak synchronizovaně (les smyčců v orchestru vykonávajících stejné spořádané pohyby to rozhodně není). Přesto, nebo spíš právě proto, zní session tak skvěle – stejná melodie, stabilní rytmus podpořený dupáním, ale drobné „vyhrávky“ jednotlivých hráčů jsou teprve tím, co hudbu správně okoření. To je tedy session tradiční irské hudby, neboli irská session. Nikoliv jam session, jam či jamování. Mimochodem, vyslovuje se to „sešn“ a ne „sejšn“!

4. ITM je lidová hudba a nevztahují se k ní autorská práva
Tento mýtus je u nás hojně rozšířen. Na jeho základě se někteří interpreti bezostyšně osmělují vytvářet plagiáty – písně i instrumentální sety pak předkládají tuzemskému publiku v aranžích, které pochází od zahraničních kapel. Ano, aranže, to je to, oč tu běží…
Na tradicionál se autorská práva skutečně nevztahují. Jinak je tomu ovšem s aranžemi. Ty vznikají na kapelních zkouškách, v hlavách muzikantů (často ve chvílích, kdy to dotyčný očekává nejmíň:-)). Jsou jakýmsi rukopisem té či oné kapely. Žádný jig, reel, žádná píseň se sama od sebe nezaranžovala. Harmonický doprovod musel někdo vymyslet, stejně tak i mezihry v písních. Obšlehnout píseň či instrumentální set i s aranží a vydat jej na CD, kde je v bookletu uvedeno akorát „irská lidová“ (aranž asi stvořil Japonec Samo Seto), to je u nás pro jisté kapely bohužel zaběhnutý způsob "tvorby".

Seznamte se: originál... (arr. Capercaillie)	a česky otextovaný plagiát

5. Moderní podobou irské tradiční hudby je celtic-rock, celtic-punk…
„Já mám rád takovou tu moderní irskou hudbu, když jsou tam bicí a baskytara…“ (věta pak pokračuje vyjmenováváním celtic-punkových kapel). Snad každý z mých hudebních kolegů si musel podobný výrok někdy vyslechnout. Inu, méně náročným posluchačům u nás stačí ke spokojenosti deset piv a uhulákaný Irish Rover z pódia (resp. jeho 171. verze v podání skákajících panáků v kiltech), ti náročnější si pak najdou na Youtube ukázky zajímavých fúzí ITM a rocku, které vznikly v posledních letech v Irsku. Irsko-americké projekty, jako např. The Olllam nebo Notify,  jsou myslím dobrým příkladem moderně znějící fúze s irskými kořeny, kde se nenásilně snoubí irská melodika s post-rockem. Škoda jen, že o této hudbě nemají středoevropští posluchači skoro ani ponětí...

Přímá souvislost celtic-punku s ITM mi tak nějak uniká. Na Wikipedii se sice lze dočíst, že se jedná o "punk rock mixed with traditional Celtic music" (což už trochu zavádějící - autor měl spíš uvést "traditional irish and scottish music", protože o tom, jak vypadala "traditional celtic music", nevíme z dochovaných pramenů skoro nic), ale při pečlivějším poslechu mnoha kapel tohoto žánru nezbývá než konstatovat, že z tradičního Irska tam moc nezůstalo. U celtic-punkových klasiků The Pogues jsou irské kořeny zřetelné, u jejich následovníků nebo napodobovatelů v USA (i v Evropě) už o něco méně.
Housle, whistle nebo harmonika v těchto kapelách pouze dobarvují celkový zvuk, dojde-li na sóla, v souladu s principy žánru uslyšíme pouze jednoduché melodie písní bez výraznějších variací (a nejčastěji bez typické irské ornamentace). Podáno nekorektně - tyto nástroje víceméně dělají křoví, hlavní slovo má zpěv a rytmika. Což je v přímém rozporu s tím, co známe z prostředí ITM: dominující melodické nástroje, důraz na ornamentaci, bohaté melodické variace... Pokud by se tedy opravdu jednalo o moderní podobu ITM, tak bychom jí asi brzo museli strojit funus.
[Pozn.: následující odstavec přímo s "demytizací" ITM nesouvisí, tipů na zajímavou hudbu ovšem není nikdy dost, takže si to neodpustím, muhehe...] Osobně mi přijde daleko pozoruhodnější prolnutí tradiční muziky s punkem v sousedních oblastech - ve Skotsku a na Cape Bretonu, který s Irskem "sousedí" přes oceán. Kdo nezná jméno levorukého houslového rebela  Ashleyho MacIsaaca (podle zpráv z posledních let je však jeho "bouřlivý" životní styl již minulostí), přichází o hodně. V oblasti Cape Bretonu ovšem můžeme narazit na další a další interprety podobného ražení, chce to ovšem hledat... Pořádně nadupanou fúzi, kde nechybí bicí, přináší také skotští The Treacherous Orchestra. Hudba tohoto kalibru bude ovšem v našich krajích ještě dlouho naživo nedostupná, protože tu stále (snad už více než 10 let) stačí ke všeobecné spokojenosti posluchačstva Scotland the Brave s bicíma. Tož snad někdy...

To je tedy 5 asi nejčastějších mýtů, se kterými jsem se u nás setkal. Může jich být samozřejmě i více. Ale doufám, že kvůli tomu nebude nutné psát seriál na pokračování.

Bosca Ceoil startuje

Na irské televizi TG4 se dnes (ve 23 hodin našeho času) představí nový hudební pořad Bosca Ceoil. Už po zhlédnutí upoutávky na Youtube, která úspěšně koluje internetovým prostředím, je jasné, že vydatný příval muziky nás nemine. Hudebníci předvedli skvělý flash mob, o tom není pochyb. [SPOILER] I role securiťáka byla skvěle přidělena.;-) [KONEC SPOILERU]

Před deseti lety...

Je jen několik málo událostí v mém životě, které si dovedu spojit s přesným datem. Dodnes si však pamatuji datum dne, kdy jsem se nadchnul pro irskou muziku. Stalo se to večer 31. 7. 2004 na festivale Lughnasad (tehdy se konala pouze jedna akce s tímto jménem, pořádala jej a stále pořádá CK Kudrna). Zajet si na Lughnasad pro mě znamenalo podniknout cestu ze Vsetína do Brna, kde jsem musel najít spoj k Hradu Veveří. Zní to jednoduše, ale pro někoho, kdo Brno v té době vůbec neznal... Všechno ovšem proběhlo v pohodě. Plavba lodí po Priglu se mi navíc natolik zalíbila, že jsem si ji chtěl co nejdřív zopakovat.
Lákadlem festivalu pro mě byli jednoznačně Dún An Doras. Znal jsem od této kapely pouze dvě nahrávky, které dříve vyšly na kompilaci keltské hudby Bohemian Celtic Feelings (stále ji mám doma uloženou a někdy si s oblibou listuji jejím bookletem, protože se jedná, po obsahové i grafické stránce, o úžasné svědectví tehdejší doby prodchnuté keltskou romantikou). Ani jsem vlastně netušil, že složení "Dorasů" od dob vydání těchto nahrávek prošlo výraznými obměnami v sestavě, čímž se změnil i celkový zvuk kapely. Jak jsem však na festivale zjistil, i v novějším složení dokázala kapela udržet laťku velmi vysoko. Stále patřili ke špičce irské hudby u nás, byť se od jejího tradičního pojetí zvukově posunuli k "nové vlně".
Ve stejný večer se na pódiu vystřídalo mnoho dalších kapel a jednotlivců. Závěrečné vystoupení Českého srdce bylo pak pro mnohé posluchače už spíše nostalgickou vzpomínkou na první polovinu 90. let, dobu největší slávy této kapely (kterou jsem si ovšem já, jakožto ročník '87, nemohl pamatovat). Není žádným překvapením, že to byli především Dún An Doras, kteří mě ten večer zaujali nejvíc. Nedalo mi to a šel jsem si na jejich hudbu zapařit rovnou pod pódium, kde už se shromáždila skupinka posluchačů naladěných na stejnou vlnu. U slečny stojící poblíž jsem měl pocit, že při zpěvu Katky Garcíi málem upadne do tranzu. Já si při poslechu této hudby spokojeně podupával a odrovnal jsem tím tak své boty (trochu se jim propadla pata, což se mi stává nějak podezřele často).
V následujících letech jsem proto využíval skoro každou příležitost, abych mohl poslechnout Dorasy naživo. Jezdil jsem na jejich koncerty do Olomouce, do Valtic, do Brna...
Prostřednictvím kapely Dún An Doras jsem se pak dostával k další kvalitní irské hudbě. K mému rozhodnutí, že se tomuto žánru budu věnovat také aktivně (tedy nejenom jako posluchač), došlo o necelý měsíc později, vlivem jiných okolností. Tím večerem na Hradě Veveří ovšem všechno začalo. Nechce se mi moc věřit, že už je tomu dlouhých deset let...

Online přenos koncertu aneb I kniha může mít svůj "launch"

Přiznám se, že v kontextu vydávání nového díla, ať se jedná o knihu, album či něco jiného, příliš neholduji slovu křest. Možná to má na svědomí můj kolega z kapely, který při jedné kapelní debatě na sousloví křest alba div nezareagoval dvojitým facepalmem kapitána Pickarda. Prý raději debutace... Inu, proč ne. Netřeba v tom hledat nějaké antiklerikální pohnutky. Nahlédnutím do irského hudebního prostředí lze zjistit, že ani Irové svá díla nekřtí. Což už je na pováženou - katolíci, kteří křtí "pouze" lidské jedince? No, zkrátka používají pro událost spojenou s vydáním uměleckého díla výraz launch. Se stim smiřme.
Jeden takový launch, dokonce book launch, se bude konat v pondělí 16. 6. 2014 v belfastskému Red Box Studios. Martin Dowling, houslista a lektor vyučující na School of Creative Arts (jež spadá pod Queen's University Belfast), vydává knihu Traditional Music and Irish Society: Historical Perspektives. Její uvedení se samozřejmě neobejde bez živé irské hudby. Zahraje zde celá plejáda belfastských sessionových hráčů: Jason O'Rourke, Brendan O'Hare, Connor Caldwell, Donal O'Connor, Davy Maguire... Večerem bude provázet Fintan Vallely.
Akci, která začne v 20:30 našeho času, bude možné sledovat online přes Youtube (podle uvedeného času by měl přenos začít ve 20:50, tož uvidíme). Tento book launch bude rozhodně stát za to!

Malé ohlédnutí za "patrickovským" týdnem

Mám pocit, že v případě Brna probíhají oslavy Svatého Patricka už několikátý rok po sobě v zaběhnutých kolejích. Nepovažuji to ovšem za nic moc negativního. Pro naši kapelu spočívá zaběhnutost v tom, že odehrajeme každým rokem (přibližně ve stejný čas) céilí v líšeňském Dělňáku a následující den vneseme trochu té irské hudby do bílovické sokolovny. Letos k sérii svatopatrickovského hraní přibyla i closed (placená) session v příjemném místě zvaném Restaurace Lloyd's. Což mě mimochodem velmi potěšilo - do Lloyd's jsem chodíval už předtím a občas jsem si vduchu říkal: "Tady bychom někdy mohli zahrát." Nuže, doufám, že session na Patricka zase příští rok zopakujeme. Možná pro některé nastala trochu schizofrenní situace - v ten samý večer 17. 3. se hrálo i v Whisky baru Valevil. Ale nemám pocit, že se tím irské hudbě nějak uškodilo, když se sessions konaly ve dvou různých hospodách současně. Kvalitní session může totiž proběhnout i v menším počtu muzikantů. Důležité je, aby byl přítomen schopný session leader. A schopní session leaders nepadají z nebe. Potřebují nejdříve získat nějakým způsobem ostruhy. Ejhle, jaká příležitost to pro ně je...
V Brně se samozřejmě hrálo i jiných hospodách či klubech. Někde zazněly celtic-punkové odrhovačky, takže si mohly hosté zahulákat spolu s kapelou hrající cover verze Flogging Molly či Dropkick Murphys, jinde se zase dostaly ke slovu U2 revivaly. Každý tedy oslavil Patricka tak nějak po svém. Možností pro to bylo v Brně myslím požehnaně. A v dalších městech snad také.

Po roce v Belfastu aneb Je možné nemít stále dost?

"Ne, už fakt stačilo." Pamatuji si, že jsem si tuhle větu řekl během týdne v Belfastu alespoň jednou nebo dvakrát. Bylo toho na mě někdy až příliš - drahé pivo, drahá doprava, déšť několikrát za den (potom mokro všude kolem, ale především v botách, které nestíháte vysušovat), studený vítr, nacpané hospody, kde se musíte prodírat davem... Jenomže stačí jeden krátký moment a nad všemi těmito nepříjemnostmi snadno mávnete rukou. Sednete si ke stolu blízko muzikantů, zaslechnete v jejich podání známé i neznámé jigy a reely... Rázem z vás všechny negativní emoce rychle vyprchají. Stávalo se mi to snad při mé každé návštěvě tohoto města, ale myslím, že letos se ve mne tyto pocity vystřídaly s mnohem větší intenzitou.
Vzpomínat však budu samozřejmě více na ty příjemné momenty, kterých bylo během týdne na severu Irska požehnaně:

Nákupní horečka

Když je venku hnusně a plánované výlety do okolí se odkládají na neurčito, můžete si být jisti jednou věcí - v nákupních centrech neprší a je tam teplo, stejně tak jako v obchodech s hudbou či se suvenýry. Zbývá pak tedy jen doufat, že vám po nákupech zůstane  něco na účtu.
Kromě nákupu oblečení, které se dá v Belfastu sehnat opravdu levně (netřeba si nic idealizovat - jeho cena je přiměřená kvalitě materiálu, ale už tato skutečnost je pro návštěvníka z ČR myslím dostatečným lákadlem) došlo pochopitelně i na hudební CD. Bohužel, oproti minulým rokům se mi letos zdálo, že je v obchodech hodně slabá úroda. V případě nově vydaných alb bude proto asi stále víc a víc potřeba objednávat hudbu po internetu. Časy se mění...

Pláž v Holywoodu

Holywood s jedním "l" a bez přítomnosti celebrit? I na to lze na severu Irska narazit. Lákadlem tohoto Holywoodu byla zcela určitě místní pláž, kde se dalo nasbírat spoustu mušlí, škeblí a jiných drobností (toť pravé suvenýry Made in Ireland). Dalších možností, jak se tam vyblbnout, je nespočet. Zvláště pokud se na pláž vypravíte s lidmi, kteří holdují tanci a pohybu.

Turistická projížďka

V některých částech Belfastu není potřeba se příliš dlouho zdržovat. Ne, že by tam bylo kdovíjak nebezpečno (z hlediska bezpečnosti Belfast nikterak nezaostává za jinými západoevropskými městy), jenom ta místa člověka tak nějak nelákají k delší návštěvě. V těchto případech stačí využít možnost projížďky turistickým busem. Díky tomu bylo možné dostat se i do blízkosti Stormontského parlamentu či ke dvěma výrazným dominantám města - jeřábům Samson a Goliáš. Lze je vidět snad odkudkoliv z Belfastu (podobně jako je jeden velký červený most přes řeku viditelný z každého okna v San Franciscu - alespoň v amerických filmech tomu tak vždycky je).

Sessions, tunes, pints...

Netřeba nic zastírat - Belfast je pro mě stále atraktivním městem především kvůli velkému množství tradičních sessions. Během celého týdne je možné hned v několika hospodách narazit na kvalitní irskou hudbu v podání skvělých muzikantů. Sessionový repertoár bývá v některých hospodách velmi pestrý - vedle klasických jigů a reelů dojde i hornpipy, highlandy, polky i slides. Ano, to vše za jeden večer v jedné hospodě. Stačí si zajít do Errigle Inn.
Kromě pondělka byla na každý večer naplánovaná návštěva session - v sobotu a v neděli v Maddens, v úterý v již zmíněné Errigle Inn, ve středu v Garrick baru, ve čtvrtek v Duke of York a v pátek opět do Maddens...
Bylo více než příjemné po roce potkat většinu známých tváří. Časy se mění, ale sessionové jádro naštěstí zůstává. V Maddens hrává pravidelně houslista Ruadhraí O'Kane a kytarista Ruairí Cunnane. Od minulého roku se rozeběhly sessions v Errigle Inn, které vede Jason O'Rourke na concertinu. Garrick bar tentokrát ovládli svými flétnami Desi Adams a Barry Kerr (a byl to krásný zvuk těchto dřevěných nástrojů!). Navštívili jsme také dudáckou session v jedné z nejstarších belfastských hospod Kelly's Cellars. Slyšet trio dudáků ve složení John McSherry, Francis McIlduff a Paddy O'Hare je nepopsatelný zážitek. Tempo jejich hraní bylo ovšem vražedné a z pozice houslisty jsem pociťoval, že pro další setrvání na této session bych si měl asi ubalit nějaký pořádný "fanyšmouk" a napříště si pouštět před spaním nahrávky Seána Maguira, abych si zvykl na tu šílenou ultra-rychlost. Po přesunu do Duke of York už ale nebylo třeba nic takového řešit - tamější session vedl houslista Donal O'Connor hrající v přiměřeně svižném tempu. Není divu, že jsou čtvrteční sessiony v "Dukovi" tak vyhlášené. Pokaždé, když jsem tam v minulých letech ve stejný čas dorazil, čekal mě příjemně strávený večer s hudbou. Sestavy hrajících muzikantů byly odlišné, ale výsledná hudba stála vždy za to.
Belfastské sessions jsou zkrátka věčnou hudební inspirací.

Není gig jako gig

Když jsem ve čtvrtek večer odcházel z Duke of York a loučil se s muzikanty, sdělil mi Donal O'Connor, že příští den bude mít "gig" v Whites Tavern. Tomu slovu jsem nevěnoval příliš pozornost, protože jako gig označují místní hudebníci každé placené hraní,  takže se může jednat o běžnou session. Měl jsem tedy proto v plánu v pátek večer nahlédnout do této hospody (mimochodem je také jedna z nejstarších v Belfastu), na chvíli si tam zahrát a potom se odebrat do Maddens. Ale vše nakonec dopadlo jinak.
Stačilo vejít do malého sálu v druhém patře Whites tavern, kde se na jednom konci nacházelo pódium a na druhém bar. O tom, že má tato hospoda dvě patra, jsem možná předtím slyšel, ale nikdy jsem horní patro nenavštívil. Prošli jsme kolem pódia, kde zrovna probíhala zvuková zkouška, a obsadili stůl v jeho bezprostřední blízkosti. Na pódiu se zrovna chystala čtveřice muzikantů ve složení: Donal O'Connor (housle, klávesy), Emma Sweeney (housle), Barry Kerr (kytara, bouzouki) a Eamon Murray (bodhrán).
Nevěřil jsem svým očím. Slyšet pohromadě tři vynikající belfastké muzikanty (z nichž každý hrává v jiných kapelách a projektech) na nazvučeném koncertě? A zadarmo? Dámy a pánové, to jsem opravdu nečekal... Ještě větším překvapením pro mě byla přítomnost mladé houslistky Emmy Sweeney. Hudební kariéru této talentované slečny z Manchesteru sleduji již dlouho - poprvé jsem ji uslyšel hrát na rádiu RTÉ v pořadu Céilí house před mnoha lety. Minulý rok v srpnu jsem potkal na festivale Keltský Kruh v Budyni nad Ohří houslistku, která byla její žačkou. Myslím, že jsem tehdy během rozhoru s ní vyslovil přání poslechnout si někdy Emmu Sweeney naživo... Vyplnilo se. A nejen to. Nakonec jsem si s celou muzikantskou čtveřicí zahrál jeden set. Byl to večer plný překvapení, na který budu ještě dlouho vzpomínat.

Na závěr by se asi slušelo zodpovědět otázku, kterou jsem uvedl v názvu tohoto příspěvku. Je možné nemít stále dost? Z důvodů, které jsem uvedl v přechozích odstavcích, nelze dlouho otálet s odpovědí - v případě Belfastu to opravdu možné je.