Kalamitááá!

Na pondělní cestu ze Vsetína do Brna asi jen tak nezapomenu. Světe, div se, budu na ni vzpomínat spíše v dobrém. Opět se sice prokázala všeobecná neschopnost molocha zvaného České dráhy, na druhou stranu mě ovšem příjemně překvapila skutečnost, že ani 6 hodin v nepojízdném vlaku není důvodem k blbé náladě. Být ale v jiné soupravě, uvíznuté někde uprostřed pole (bez elektřiny a možnosti vystoupit ven), zcela jistě bych psal něco úplně odlišného - po celé zemi docházelo k mnohém extrémnějším situacím (reportáže z jiných vlaků připomínají opravdu scénář katastrofického filmu). Seděl jsem v rychlíku, ve kterém stále fungovalo topení... Další jeho výhoda spočívala v tom, že zůstal stát na přerovském nádraží. Kdekdo si mohl vystoupit, projít se po na nástupišti, zakouřit si a pro rozptýlení se třeba sklouznout po čerstvě vzniklém ledu. Někteří odbíhali do nejbližšího supermarketu, aby nakoupili zásoby. Jiní to vzali rovnou do nejbližší pivnice se slovy "Ten vlak do rána nepojede, pudu se aspoň ožrat". Měli pravdu.
Přitom to všechno začalo tak nenápadně. Námraza o sobě sice dala vědět už na Vsetíně, ale jinak se nic zvláštního nedělo. Radši jsem vyšel z domu dřív, abych nemusel spěchat na poslední chvíli a riskovat, že se někde na chodníku natáhnu. Vyplatilo se to.
V Hranicích na Moravě byla situace horší. Rychlík do Brna měl mít podle informační tabule 40 minut zpoždění. Vzhledem k tomu, že jsem měl v 18 hodin hrát na vánočních trzích u Vaňkovky, začala se ve mně probouzet nervozita. Stále jsem se uklidňoval dostatečně velkou časovou rezervou. Když ale číslo 40 přeskočilo rovnou na 80, bylo mi pomalu jasné, že nestíhám. Přehoupnutím na stovku bylo pak dokonáno. Po mém nástupu do zpožděného rychlíku jsem okamžitě vytáhl z kapsy mobil a zavolal kolegům z kapely. Můj první návrh byl, aby se začátek koncertu odehrál beze mne. Pak už jsem nasedl do zpožděného rychlíku.
Zanedlouho jsem dorazil do Přerova. Ještě nikdo tehdy asi netušil, že to bude konečná stanice. Po 20 minutách se vlak nerozjížděl, takže následovala další telefonická komunikace s kapelou. Bylo rozhodnuto koncert zrušit. Ani podmínky v Brně totiž koncertování nepřály - ledová kalamita zasáhla chod věcí prostě všude.
Následujících 5-6 hodin jsem trávil sledováním videí z TG4 (přiznám se - jsem stahující barbar, všechny hudební pořady prostě stahuji, abych je mohl sledovat, když jsem offline), poslechem hudby a občasným procházením po zmrzlém nástupišti. Průvodčí nás občas informovali o tom, že vlastně nikdo nic neví, co se bude dít.
Příroda je zkrátka mocná činitelka. Když se jí zachce, může způsobit kolaps dopravy, někde i vrátit život o pár staletí nazpět. Z přerovského nádraží se stalo hotové město duchů. Jediný náš rychlík do Brna byl "obydlen", všude jinde bylo pusto. Ze zbylých vlaků vystoupili cestující a zamířili rovnou do informačního centra. Ti odvážnější se vydali rovnou do města hledat nocleh. Z našeho vlaku také několik lidí odešlo, většina však zůstala raději v teple. Jak se později ukázalo, neměli jsme žádnou jistotu, na jak dlouho - podle zpráv z dispečinku by se prý v nepojízdném vlaku neměli nacházet žádní cestující. Museli bychom tím pádem opustit vlak a doufat, že se ještě nějak všichni vtěsnáme v informačním centru. Jedné z průvodčí však bylo naprosto jasné, jaké by nastaly reakce cestujících. Hned vzápětí nám proto sdělila, že jakmile se dovolá na dispečink, oznámí jim, že cestující odmítli vystoupit. Vida, šlo to i bez vzpoury a výtržností. :-D
Kolem jedenácté hodiny dorazila nadějná zpráva - autobusy náhradní dopravy už jsou na cestě. Zdaleka ještě nebylo vyhráno. Autobusy jezdily po jednom. Nikdo z řidičů vlastně ani nevěděl, kam má jet. Dozvěděli se to opravdu až za 5 minut dvanáct. Do jednoho z autobusů (byl tuším asi třetí v pořadí) se mi nějak podařilo vecpat. Následovala zdlouhavá jízda po namrzlé silnici, která naštěstí skončila až v cílové stanici Brno.  
Cesta ze Vsetína do Brna mi trvala rekordních 14 hodin. Osobně si myslím, že nemusela trvat tak dlouho. Stačilo, aby někdo zavčas zařídil a koordinoval náhradní autobusovou dopravu. Ta by samozřejmě, po vyhlášení kalamitního stavu, nemohla hnedtak vyjet, aspoň by byla by aspoň připravena. Podle předpovědi počasí bylo jasné, že se do zítřejšího rána nic nezmění. Jenomže ani po pěti hodinách, kdy byla většina vlaků nepojízdných, nikdo z ČD netušil, co dělat, jak postupovat. Nevědomost těch, kteří měli jednat, byla nejspíš tou pravou pohromou pro cestující. Těm, kteří mrznuli ve vlacích mimo stanici, pak opravdu nebylo co závidět...

Nick Drake a pár pěkných vzpomínek s jeho hudbou spojených

Na jednom našem nedávném koncertě se stala zvláštní, nevídaná věc. Seběhlo se to v okamžiku, kdy kolegyně zpěvačka uváděla píseň. V publiku zrovna převládal trochu větší hluk. Nám bylo v té chvíli nějak jedno, že nám nevěnují tolik pozornost. Při hraní totiž zpravidla hladina hluku výrazně poklesla, nebylo tedy zapotřebí tvářit se zahořkle, když to v pauze mezi písněmi občas zahlučelo. Návštěvníci klubu si přece jenom zaplatili vstupné, aby si poslechli živou hudbu, nepřišli kvůli pouhé kulise k rozhovorům u piva, takže jsme to při uvádění písně prostě překousli. Jeden z posluchačů však vstal, otočil se zády k pódiu a důrazným hlasem pronesl k hlučícímu publiku: "Přátelé, slečna zazpívá píseň, mohli byste laskavě zmlknout?!" 

Pamatuji si, že jsem v tu chvíli ani pořádně nevěděl, jak na to zareagovat. Byl jsem příjemně šokován. Zpěvačka vedle mě vyjádřila pár děkovných slov, pak se hrálo dál. Koncert se tehdy velmi vydařil.

Napadlo mě, že mnoho hudebníků by si více zasloužilo zažít popsanou situaci. Bohužel neměli to štěstí. Jejich hudba mohla být skvělá, někdy i přímo geniální, z nějakého důvodu však nepřiměla klubové obecenstvo, aby zvedlo hlavy od stolů a přestalo cinkat sklenicemi.
Nick Drake (19. 6. 1948 - 25. 11. 1974) byl jedním z nich. I on zažil hraní v hlučnějších barech, kde musel bojovat o pozornost publika. Podle našeho středoevropského škatulkování patřil mezi folkové zpěváky - zpíval především vlastní písně a doprovázel je na kytaru (v angloamerickém světě se tito interpreti označují spíše jako singer-songwriters). Kromě toho však hrál také výtečně na piáno či na saxofon. Kytara, se kterou je dnes spojován nejvíce, se paradoxně stala jeho hlavním nástrojem až v sedmnácti, osmnácti letech.

Brzy si vytvořil osobitý styl hraní, vyznačující se technickou precizností a netradičními harmonickými postupy, často využívající možnosti alternativního ladění. Inspirací mu byli Bert Jansch, Davey Graham či američtí bluesmani. Jeho zpěv samotný byl však na hony vzdálen snaze napodobovat americký způsob zpěvu, jak bylo v Anglii běžné u tehdejších interpretů. Podle Ashleyho Hutchingse, zakládajícího člena Fairport Convention, mohla být hudba Nicka Drakea označována jako něco, co je "really english". 

Během své krátké hudební kariéry, kterou ukončila předčasná smrt v roce 1974, stihl vydat tři vynikající alba. Prodejnost těchto desek byla ovšem velmi malá. Chtěl hudbou oslovovat publikum, setkával se však spíše s nezájmem, ne-li přímo s ignorací. Plachý introvert na to reagoval po svém - uzavřel se do sebe, přestával komunikovat s okolním světem a stále častěji nacházel útěchu v drogách. Zemřel v šestadvaceti letech na otravu antridepresivy.

Trvalo několik desetiletí, než se Drakeova hudba dočkala zaslouženého uznání. I dnes nachází své další obdivovatele, počet jeho fanoušků stále stoupá. Ironií osudu je, že ke zvýšenému zájmu o tohoto talentovaného (svým způsobem nekomerčně založeného) umělce, napomohla v 90. letech věc tak v zásadě komerční - reklama na auto značky Volkswagen. V té době se spoustu lidí začalo zajímat, kdo nazpíval tu pěknou píseň znějící v pozadí.

Osobně si velmi dobře pamatuji moment, kdy jsem poprvé zaslechl hudbu Nicka Drakea. Bylo to na začátku března 2011 v Belfastu. Po návratu ze session v hospodě Duke of York jsme vysedávali s kamarádem v kuchyni v domě na Antrim Road a popíjeli pivko. Hrála nám k tomu hudba Led Zeppelin a nějak přitom došla řeč na rytmus, groove a podobné věci. Po tom, co dohráli Zeppelini, mi kamarád pustil píseň od Drakea - Riverman. Její zvláštní rytmus mne učaroval, byl opravdu záludný. Až později jsem byl schopen napočítat, na kolik je to vlastně dob. Nickův zádumčivý hlas mi též utkvěl v hlavě, stejně tak i krásné aranže smyčců. Riverman se mi pak v duchu neustále přehrával, ať už jsem byl na letišti nebo v obchoďáku. Byla to láska na první poslech. Mohl bych to nazvat paradoxem - zaletěl jsem si do Belfastu naposlouchat něco nového z irské tradiční hudby, nakonec jsem tam ale přičichnul k hudbě s přívlastkem "really english". I to se stává...
Když jsem pak více objevoval Drakeovu hudbu, měl jsem pocit, jako kdybych postupně odkrýval poklad. Předpokládám, že to tak stejně pociťovalo i mnoho dalších hudbymilovných lidí, kteří si k dílu tohoto talentovaného génia našli cestu.

Impulses – derniéra

Hotovo. Zazněly poslední tóny finálového reelu, současně se ozvaly poslední údery hard shoes (ano, fakt současně! :-D), následovala i poslední standing ovation. Než jsem se z toho všeho vůbec vzpamatoval, už jsem seděl v autobuse směrem k Brnu a přes jeho okno pozoroval hustou mlhu, která se rozprostřela po Vysočině. Seběhlo se to všechno příliš rychle. Mám pocit, jako bych to představení nestihl ani pořádně prožít. Že by za to mohl ten energeťák? Dal jsem si jej před hraním vůbec poprvé, takže opravdu netuším, jaké byly jeho skutečné účinky.
Jedno vím jistě - Impulses, díky kterým se to všechno stalo, byly v prostředí irských tanců v ČR něco jako zjevení. Nic podobného se tu předtím neobjevilo. V mnoha směrech nasadily laťku velmi, velmi vysoko: originálními choreografiemi, vtipem, energickým tancem na živou hudbu... Ano, byla to živá hudba k tanci, která mě tehdy nalákala k zapojení do tohoto projektu.
Hraní do tance jsem vždycky považoval za výzvu. Pamatuji si doby, kdy to pro mě nebyla úplně nejpříjemnější záležitost. Po započatém reelovém setu jsem často od tanečníků slýchával, že je to zahrané moc rychle, nebo jindy zase, že je to moc pomalu. Pochopitelně jsem se v těchto situacích necítil úplně nejlíp. Ještě nějakou dobu trvalo, než jsem našel pro tancechtivé jedince přiměřené, konsenzuální (za tímto přívlastkem si stojím:-)) tempo. Stále jsem však vnímal hudbu k tanci jako souboj - hrál jsem a čekal, kdy tancující odpadnou, popř. koho z nás to dřív přestane bavit.
Dnes už se těmto vzpomínkám můžu zasmát. Po letech vystupování je mi jasné, že pokud se na živou hudbu dá tančit (nemyslím tím zrovna pouhé "beltajnové tanečky", ale skutečné taneční kroky k jigům a reelům), znamená to pro muzikanta velké plus. V publiku pak může (bohužel jen čistě teoreticky), i ten nejvíce nahluchlý ignorant a neznalec pochopit, o čem je irská hudba. Mám pocit, že tanec napomáhá odkrývat, odhalovat její podstatu. Určitě to funguje i obráceně.
V hraní do tance jsem postupně nacházel větší a větší oblibu. V Impulses pak probíhalo ještě výraznější prolnutí hudby s tancem. S tanečníky (a především s choreografem Andrejem Mikulkou) jsme našli společnou řeč. Za několik zkoušek jsme vypilovali jazyk srozumitelný oběma stranám. Řeklo se "ještě jedno béčko, ještě jednu osmičku..." a jednoduše jsme to zahráli. Z předchozích zkušeností jsem byl přesvědčen o tom, že vymýšlet strukturu setu pro tanec někde u stolu, bez možnosti zkoušení s tanečníky, je pitomost. Impulses mě v tomto ještě více utvrdily. Při prvních setkáních s Andrejem, které proběhlo v kavárně, jsme proto vybírali především hudbu. V Praze se pak při zkouškách řešil zbytek.
Ujistil jsem se také v tom, že zkoušky nebyly ani pro muzikanty ztrátou času. Napadlo mě to především v okamžiku, kdy měl během závěrečného nacvičování každý z tanečníků zvlášť předvést poslední "osmičku" z úvodního vstupu. Stáli tam v řadě a po jednom začali osmičku odtancovávat. S muzikanty jsme s k nim pohotově přidali. Bez problému jsme zahráli požadovaný počet taktů. Vlastně to po nás Andrej ani nechtěl - to zapojení muzikantů bylo spontánní. Bavilo nás to. Při takových chvílích si představuji, jak nebývale vytočené musely být před pár lety tanečnice ze souboru, který měl vystupovat na živou hudbu jedné nejmenované kapely. Jakmile došlo na společné domlouvání tanečního vstupu, jistý člen toho pofidérního hudebního uskupení pronesl: "No, my to zahrajeme dvakrát a vy si tam něco hopsejte." Ano, i na takovéto idioty bez soudnosti lze u nás narazit. [Vysvětlení pro laiky: Informace, že něco zahrajete 2x, je celkem k ničemu, když neřeknete počet taktů. Jigy a reely mohou být různě dlouhé. Existují např. krátké reely o 16 taktech, velmi časté jsou také reely s 32 takty. Je možné však narazit i na ty, které mají více než 2 či 3 části a počet jejich taktů dosahuje čísla 40, v extrémnějších případech i 80. Tanečníkům a tanečnicím je celkem lhostejno, kolikrát daný tune zahrajete, důležitý je počet taktů, který by měl muzikant znát (nebo jej umět spočítat). V zájmu ochrany vlastního zdraví není rovněž doporučeno v přítomnosti tancujících označovat irské tance jako "hopsání". Netřeba zdůvodňovat, proč tomu tak je - stačí si uvědomit, kolik času a úsilí věnují některé soubory tomu, aby jejich vystupování bylo na dobré úrovni. Malíř by také na větu "Si tam prostě něco čmárej" nereagoval zrovna nadšeně...]
 Během představení Impulses převládalo v choreografiích na živou hudbu jakési zvláštní napětí. Když se po potřebném zkoušení podařilo nasadit dobré tempo, nastávalo příjemné souznění. To napětí ovšem přetrvávalo nadále, muzikant se tam samozřejmě nemohl jenom tak urvat z řetězu. S posledními tóny a s posledním krokem tanečníka / tanečnice ale vše opadlo. A úžasný pocit ze společného vystupování pak stál za to. Byl intenzivnější než po odehraném setu v hudebním klubu (kde se ovšem cítím daleko více uvolněný - všechno má svá pro a proti).
 Nejednalo se pouze o hraní pro tanečníky, které pro muzikanta představovalo výzvu: pohyby po jevišti, přicházení na scénu za tmy na určené značky, sóla, do toho trocha, opravdu jenom trocha, herectví (naštěstí jsme hráli jenom sebe:-)). Bylo potřeba na hodně věcech zamakat.
Ale dost už blábolení o výzvách, makání apod. (sem na blog se to nehodí, patří to spíš do slovníku rapujících chlapců, kteří tvrdě makaj na svý kariéře). Impulses byly také, v neposlední řadě, o zábavě. Až později, po více odehraných zkouškách a představeních, jsem poznal, jaký pozitivní efekt má právě ta zábavná složka projektu. Na choreografie, předtím zhlédnuté už nesčetněkrát, jsem reagoval pobaveně znova a znova. Vysoká míra improvizace zkrátka měla svůj efekt. Nestala se z toho rutinní záležitost. Každé vystoupení bylo v něčem odlišné, vtipy se sice opakovaly, ale nepůsobily provařeně. Humor se celkově vyznačoval nenuceností. Nikdo z pódia nechrlil směrem k publiku křečovitá gesta sdělující něco jako „Teď se musíte zasmát!“.
Impulses ve mně zanechaly velmi příjemné vzpomínky. Na cestách jsme, vlivem vnějších okolností, zažili i pár hodně nepříjemných okamžiků, ale to už tak bývá... Kromě vzpomínek a cenných zkušeností mi zůstalo i pár energeťáků z posledního vystoupení. Až se naskytne příležitost k nějaké pořádné hudebně taneční akci, určitě přijdou vhod.

Irská tradiční hudba pod tíhou mýtů

"Mezi interprety je rozšířeno mnoho polopravd, omylů a mýtů o irské tradiční hudbě. Bohužel někteří se jimi řídí…" Ano, troufl jsem si zneužít úvodní věty z televizního pořadu šířícího osvětu v rámci silniční dopravy. Prostě mi to nedalo. :-)
Správně bych měl vlastně uvést, že mýty, polopravdy a omyly jsou hojně rozšířeny hlavně mezi posluchačstvem, ale myslím, že v prvé řadě je potřeba zaměřit se především na interpreta. Ten bývá totiž často zdrojem samotného problému, protože mnoho mýtů či zjevných nepravd vytváří a šíří přímo z pódia. Publiku je pak předáván falešný obraz o irské tradiční hudbě.
V tomto příspěvku se proto zaměřím na nejčastější mýty a omyly, na které jsem v rámci našeho malého středoevropského rybníčku narazil.

1. Irská hudba = keltská hudba = hudba starých Keltů
Pokud navštívíte v Irsku hospodu, kde hraje živá hudba, a prohlásíte u muzikantského stolu, že máte rádi „celtic music“, můžete pravděpodobně očekávat pobavené reakce. Muzikanti samozřejmě ocení, když je o jejich hudbu zájem, ale slovo „celtic“ jim prostě zavání Hollywoodem, obchodní značkou. Dobře se prodává. V hospodě je to ovšem tak nějak jedno, protože jigs & reels přitáhnou posluchače i bez této nálepky.
Označení „celtic“ má svou logiku. Pokud je tímto termínem myšlena „hudba keltských regionů“, tedy Irska, Skotska, Bretaně, Galície, Asturie (…), tak není třeba pochybovat o jeho nepatřičnosti. Je naprosto jasné a zřejmé, že tyto oblasti Keltové obývali.
Stopy po Keltech lze najít samozřejmě také u nás. Některé tuzemské kapely si ovšem tuto skutečnost vyložily po svém. Navlékly se do pseudohistorických kostýmů, vytáhly zobcovky, příčné flétny, pořídily bodhrány, přibraly z nejbližší ZUŠky houslisty / houslistky, vygooglily si noty k Morrison’s jigu a hurá, šlo se navazovat na dávnou keltskou kulturu. Výsledky tohoto "navázání" lze pak najít na Youtube:


Po zhlédnutí tohoto videa (a jemu podobných) snad všichni pochopí, proč se pojmu „keltská hudba“ v našem středoevropském kontextu vyhýbám jak čert kříži. Hraju prostě irskou hudbu, irish trad, irtrad, celým názvem irish traditional music (ITM). Její kořeny lze vysledovat do minulosti (přes novověk až  do středověku...), určitě by mě ovšem nenapadlo spojovat ji se starověkými Kelty. S podobným uvažováním bychom totiž mohli třeba moravskou cimbálovku označit za "slovanskou" či "velkomoravskou" hudbu.
 Na hospodských sessions uslyšíme nejčastěji irskou hudbu v podobě, která vykrystalizovala teprve v 70. letech 20. století (hlavně co se týče doprovodu alternativně laděné kytary a irského bouzouki). Ubírá to něco na její atraktivitě?

2. Stačí si sehnat noty…
O tom, že se irský styl hraní na housle (a na jakýkoliv nástroj) nedá pochytit z not, jsem už několikrát psal, ale opakování je matka moudrosti. Naneštěstí stále narážím na kapely, které si hru bez civění do pultů s notami snad ani nedovedou představit. ZUŠka se na jednotlivých hráčích až příliš negativně podepsala… Interpretace jigů a reelů z podání „čtenářů“ zní neuvěřitelně škrobeně. Je to hudba bez výraznějšího nápadu a bez jakékoliv spontánnosti, čímž jsou popřeny základní principy ITM a celkově tradiční (či lidové) hudby vůbec.
Předtím, než se hudbu hrající jedinec chopí nástroje a začne se pokoušet o irský trad, měl by mít vše dobře „naposloucháno“ (jinými slovy – je zapotřebí státi se "sluchařem"). Neobejde se také bez znalostí a vědomostí, co a kde hledat. Na počátku všeho musí být pak samotný zájem o tuto hudbu. S přístupem „už jsem hrál klasiku, folk, country a teď si dám Irsko, jdu sehnat noty…“ se to dá dotáhnout možná tak akorát mezi zástupy odstrašujících příkladů.

3. Irská session = jam session
Hrát tunesy (jigy, reely, hornpipy…) a jamovat, to je opravdu rozdíl. V případě jamu je základním principem hry improvizace na stanovené hudební téma. Irští hudebníci improvizují často a rádi, mnohem větší důležitost však kladou na to, aby byla jimi hraná melodie snadno identifikovatelná ostatními, kteří se pak mohou do setu zapojit. Proto bývá také dodržováno nepsané pravidlo, podle něhož se napoprvé hraje tune v „elementárnější“ podobě, tedy bez výrazných melodických variací. Při prvním a druhém opakování jsou pak tyto variace vítaným zpestřením setu, každý si pak melodii přizpůsobuje dle svého gusta. Což má ovšem stále daleko od přístupu „budu si hrát své sólo“. Kouzlo irské session spočívá v tom, že můžeme slyšet pět houslistů (flétnistů, dudáků…) sedících vedle sebe, jak hrají stejnou melodii, přitom u každého z nich uslyšíme drobné „odchylky“ – někdo hraje ornamenty v jiných (méně očekávatelných) místech, někdo se rozhodne hrát na chvíli ve spodní oktávě… Houslisté tomu vlastně nevědomky napomáhají i po vizuální stránce – jejich pohyby smyčcem nepůsobí jako celek nijak synchronizovaně (les smyčců v orchestru vykonávajících stejné spořádané pohyby to rozhodně není). Přesto, nebo spíš právě proto, zní session tak skvěle – stejná melodie, stabilní rytmus podpořený dupáním, ale drobné „vyhrávky“ jednotlivých hráčů jsou teprve tím, co hudbu správně okoření. To je tedy session tradiční irské hudby, neboli irská session. Nikoliv jam session, jam či jamování. Mimochodem, vyslovuje se to „sešn“ a ne „sejšn“!

4. ITM je lidová hudba a nevztahují se k ní autorská práva
Tento mýtus je u nás hojně rozšířen. Na jeho základě se někteří interpreti bezostyšně osmělují vytvářet plagiáty – písně i instrumentální sety pak předkládají tuzemskému publiku v aranžích, které pochází od zahraničních kapel. Ano, aranže, to je to, oč tu běží…
Na tradicionál se autorská práva skutečně nevztahují. Jinak je tomu ovšem s aranžemi. Ty vznikají na kapelních zkouškách, v hlavách muzikantů (často ve chvílích, kdy to dotyčný očekává nejmíň:-)). Jsou jakýmsi rukopisem té či oné kapely. Žádný jig, reel, žádná píseň se sama od sebe nezaranžovala. Harmonický doprovod musel někdo vymyslet, stejně tak i mezihry v písních. Obšlehnout píseň či instrumentální set i s aranží a vydat jej na CD, kde je v bookletu uvedeno akorát „irská lidová“ (aranž asi stvořil Japonec Samo Seto), to je u nás pro jisté kapely bohužel zaběhnutý způsob "tvorby".

Seznamte se: originál... (arr. Capercaillie)	a česky otextovaný plagiát

5. Moderní podobou irské tradiční hudby je celtic-rock, celtic-punk…
„Já mám rád takovou tu moderní irskou hudbu, když jsou tam bicí a baskytara…“ (věta pak pokračuje vyjmenováváním celtic-punkových kapel). Snad každý z mých hudebních kolegů si musel podobný výrok někdy vyslechnout. Inu, méně náročným posluchačům u nás stačí ke spokojenosti deset piv a uhulákaný Irish Rover z pódia (resp. jeho 171. verze v podání skákajících panáků v kiltech), ti náročnější si pak najdou na Youtube ukázky zajímavých fúzí ITM a rocku, které vznikly v posledních letech v Irsku. Irsko-americké projekty, jako např. The Olllam nebo Notify,  jsou myslím dobrým příkladem moderně znějící fúze s irskými kořeny, kde se nenásilně snoubí irská melodika s post-rockem. Škoda jen, že o této hudbě nemají středoevropští posluchači skoro ani ponětí...

Přímá souvislost celtic-punku s ITM mi tak nějak uniká. Na Wikipedii se sice lze dočíst, že se jedná o "punk rock mixed with traditional Celtic music" (což už trochu zavádějící - autor měl spíš uvést "traditional irish and scottish music", protože o tom, jak vypadala "traditional celtic music", nevíme z dochovaných pramenů skoro nic), ale při pečlivějším poslechu mnoha kapel tohoto žánru nezbývá než konstatovat, že z tradičního Irska tam moc nezůstalo. U celtic-punkových klasiků The Pogues jsou irské kořeny zřetelné, u jejich následovníků nebo napodobovatelů v USA (i v Evropě) už o něco méně.
Housle, whistle nebo harmonika v těchto kapelách pouze dobarvují celkový zvuk, dojde-li na sóla, v souladu s principy žánru uslyšíme pouze jednoduché melodie písní bez výraznějších variací (a nejčastěji bez typické irské ornamentace). Podáno nekorektně - tyto nástroje víceméně dělají křoví, hlavní slovo má zpěv a rytmika. Což je v přímém rozporu s tím, co známe z prostředí ITM: dominující melodické nástroje, důraz na ornamentaci, bohaté melodické variace... Pokud by se tedy opravdu jednalo o moderní podobu ITM, tak bychom jí asi brzo museli strojit funus.
[Pozn.: následující odstavec přímo s "demytizací" ITM nesouvisí, tipů na zajímavou hudbu ovšem není nikdy dost, takže si to neodpustím, muhehe...] Osobně mi přijde daleko pozoruhodnější prolnutí tradiční muziky s punkem v sousedních oblastech - ve Skotsku a na Cape Bretonu, který s Irskem "sousedí" přes oceán. Kdo nezná jméno levorukého houslového rebela  Ashleyho MacIsaaca (podle zpráv z posledních let je však jeho "bouřlivý" životní styl již minulostí), přichází o hodně. V oblasti Cape Bretonu ovšem můžeme narazit na další a další interprety podobného ražení, chce to ovšem hledat... Pořádně nadupanou fúzi, kde nechybí bicí, přináší také skotští The Treacherous Orchestra. Hudba tohoto kalibru bude ovšem v našich krajích ještě dlouho naživo nedostupná, protože tu stále (snad už více než 10 let) stačí ke všeobecné spokojenosti posluchačstva Scotland the Brave s bicíma. Tož snad někdy...

To je tedy 5 asi nejčastějších mýtů, se kterými jsem se u nás setkal. Může jich být samozřejmě i více. Ale doufám, že kvůli tomu nebude nutné psát seriál na pokračování.

Bosca Ceoil startuje

Na irské televizi TG4 se dnes (ve 23 hodin našeho času) představí nový hudební pořad Bosca Ceoil. Už po zhlédnutí upoutávky na Youtube, která úspěšně koluje internetovým prostředím, je jasné, že vydatný příval muziky nás nemine. Hudebníci předvedli skvělý flash mob, o tom není pochyb. [SPOILER] I role securiťáka byla skvěle přidělena.;-) [KONEC SPOILERU]

Před deseti lety...

Je jen několik málo událostí v mém životě, které si dovedu spojit s přesným datem. Dodnes si však pamatuji datum dne, kdy jsem se nadchnul pro irskou muziku. Stalo se to večer 31. 7. 2004 na festivale Lughnasad (tehdy se konala pouze jedna akce s tímto jménem, pořádala jej a stále pořádá CK Kudrna). Zajet si na Lughnasad pro mě znamenalo podniknout cestu ze Vsetína do Brna, kde jsem musel najít spoj k Hradu Veveří. Zní to jednoduše, ale pro někoho, kdo Brno v té době vůbec neznal... Všechno ovšem proběhlo v pohodě. Plavba lodí po Priglu se mi navíc natolik zalíbila, že jsem si ji chtěl co nejdřív zopakovat.
Lákadlem festivalu pro mě byli jednoznačně Dún An Doras. Znal jsem od této kapely pouze dvě nahrávky, které dříve vyšly na kompilaci keltské hudby Bohemian Celtic Feelings (stále ji mám doma uloženou a někdy si s oblibou listuji jejím bookletem, protože se jedná, po obsahové i grafické stránce, o úžasné svědectví tehdejší doby prodchnuté keltskou romantikou). Ani jsem vlastně netušil, že složení "Dorasů" od dob vydání těchto nahrávek prošlo výraznými obměnami v sestavě, čímž se změnil i celkový zvuk kapely. Jak jsem však na festivale zjistil, i v novějším složení dokázala kapela udržet laťku velmi vysoko. Stále patřili ke špičce irské hudby u nás, byť se od jejího tradičního pojetí zvukově posunuli k "nové vlně".
Ve stejný večer se na pódiu vystřídalo mnoho dalších kapel a jednotlivců. Závěrečné vystoupení Českého srdce bylo pak pro mnohé posluchače už spíše nostalgickou vzpomínkou na první polovinu 90. let, dobu největší slávy této kapely (kterou jsem si ovšem já, jakožto ročník '87, nemohl pamatovat). Není žádným překvapením, že to byli především Dún An Doras, kteří mě ten večer zaujali nejvíc. Nedalo mi to a šel jsem si na jejich hudbu zapařit rovnou pod pódium, kde už se shromáždila skupinka posluchačů naladěných na stejnou vlnu. U slečny stojící poblíž jsem měl pocit, že při zpěvu Katky Garcíi málem upadne do tranzu. Já si při poslechu této hudby spokojeně podupával a odrovnal jsem tím tak své boty (trochu se jim propadla pata, což se mi stává nějak podezřele často).
V následujících letech jsem proto využíval skoro každou příležitost, abych mohl poslechnout Dorasy naživo. Jezdil jsem na jejich koncerty do Olomouce, do Valtic, do Brna...
Prostřednictvím kapely Dún An Doras jsem se pak dostával k další kvalitní irské hudbě. K mému rozhodnutí, že se tomuto žánru budu věnovat také aktivně (tedy nejenom jako posluchač), došlo o necelý měsíc později, vlivem jiných okolností. Tím večerem na Hradě Veveří ovšem všechno začalo. Nechce se mi moc věřit, že už je tomu dlouhých deset let...

Online přenos koncertu aneb I kniha může mít svůj "launch"

Přiznám se, že v kontextu vydávání nového díla, ať se jedná o knihu, album či něco jiného, příliš neholduji slovu křest. Možná to má na svědomí můj kolega z kapely, který při jedné kapelní debatě na sousloví křest alba div nezareagoval dvojitým facepalmem kapitána Pickarda. Prý raději debutace... Inu, proč ne. Netřeba v tom hledat nějaké antiklerikální pohnutky. Nahlédnutím do irského hudebního prostředí lze zjistit, že ani Irové svá díla nekřtí. Což už je na pováženou - katolíci, kteří křtí "pouze" lidské jedince? No, zkrátka používají pro událost spojenou s vydáním uměleckého díla výraz launch. Se stim smiřme.
Jeden takový launch, dokonce book launch, se bude konat v pondělí 16. 6. 2014 v belfastskému Red Box Studios. Martin Dowling, houslista a lektor vyučující na School of Creative Arts (jež spadá pod Queen's University Belfast), vydává knihu Traditional Music and Irish Society: Historical Perspektives. Její uvedení se samozřejmě neobejde bez živé irské hudby. Zahraje zde celá plejáda belfastských sessionových hráčů: Jason O'Rourke, Brendan O'Hare, Connor Caldwell, Donal O'Connor, Davy Maguire... Večerem bude provázet Fintan Vallely.
Akci, která začne v 20:30 našeho času, bude možné sledovat online přes Youtube (podle uvedeného času by měl přenos začít ve 20:50, tož uvidíme). Tento book launch bude rozhodně stát za to!