Hup! Nový pořad na TG4

Když během instrumentálního setu někdo z muzikantů zvolá "Hup!", je jasné, že se něco bude dít. Naváže se v setu další jig nebo reel, popř. to nabere obrátky jiným způsobem. Ono krátké a výstižné Hup! se stalo nově i názvem hudebního pořadu, který dnes startuje na irské stanici TG4. Během třinácti dílů budeme mít možnost nahlédnout do světa festivalů a letních škol v různých koutech Irska. Takže dnes večer v 23:00 našeho času na TG4! Hup!

Důvod, proč si zajít do kina, má jméno Jimmy's Hall

Filmů z irského prostředí není nikdy dost. Začátkem jara bylo možné si v některých našich kinech vychutnat úžasný animovaný skvost Píseň moře, který velmi originálním způsobem zpracoval starou irskou legendu o tulení víle. Kdo na něj tehdy do kina zavítal, byl odměněn krásným uměleckým žážitkem.

Všechny irofilní jedince proto určitě potěší zpráva, že Písní moře letošní úroda ostrovních filmů nekončí. Začátkem května totiž dorazil na promítací plátna kin další snímek odehrávající se v Irsku. Je sice z úplně jiného soudku než předchozí "animák", ale určitě bude stát za zhlédnutí.

Jimmy's Hall (v čes. překladu Jimmyho tančírna) se odehrává především v období formování irského svobodného státu. Jak už napovídá název filmu, v centru jeho dění bude taneční hala, kterou otevřel Jimmy Gralton, svobodomyslný aktivista v hrabství Leitrim. V hale se scházeli lidé při hudbě, tanci, zkrátka při zábavě, stala se však také místem, kde se mnozí vzdělávali a v neposlední řadě též diskutovali nad závažnými společenskými či politickými tématy. Není tedy divu, že se toto zařízení stane trnem v oku představitelům státní moci a především katolické církve.
Zápletka vychází z reality 20. a 30. let minulého století, kdy čelilo mnoho kulturních zařízení (podobně jako zmíněná Jimmy's Hall) vytrvalému tlaku úředních i církevních autorit. Jejich snahou bylo získat nad těmito tančírnami co největší kontrolu. Po snímku The Wind That Shakes Barley z roku 2006 tedy otevírá režisér Ken Loach další kontroverzní téma moderní irské historie.
Těžko lze předpokládat, že se film u nás setká s nějakou výraznější vlnou zájmu (stačí se mrknout, co píší na ČSFD:-)), protože s hlavní postavou, která šíří levicové myšlenky na irském venkově, bude český divák sympatizovat jen s obtížemi. Irové si zkrátka neprošli stejnou historickou zkušeností, jako země střední a východní Evropy, nelze tedy očekávat, že se budou proti propagaci více či méně nebezpečných utopistických myšlenek z pozice hlavní postavy nějak výrazně vymezovat (nekorektně by se dalo říci, že je historická zkušenost dostatečně "nevyléčila"). V irských domácnostech tak můžete spatřit v poličce nad krbem bustu soudruha Lenina hned vedle plastiky keltského kříže a harfičky. Může nám to připadat šílené, ale je to tak.

Zcela jistě zazní ve filmu irská tradiční hudba, byť na ni v traileru přímo nenarazíme. Na oficiálních fotografiích rozeznávám některé známé muzikantské tváře. A nechybí mezi nimi mnou tolik obdivovaní belfastští flétnisté.

Irský trad v našich zeměpisných šířkách tak trochu přežívající aneb Pár poznámek k úvodu únorové Revue

Čas od času se v Revue na stránkách Bernards.cz objevují postřehy a připomínky, které se týkají tuzemských kapel zaměřených na irskou tradiční hudbu. Václav Bernard, autor příspěvků a vůbec veškerého obsahu těchto stránek, sleduje domácí "irskou" scénu už dlouhodobě a jakožto pořadatel mnoha akcí (BSS, céilí, svatopatrickovské večery...), je vlastně též její součástí. O místních kapelách má za ty roky přece jenom přehled, takže odstavce, které tomuto tématu ve své Revue věnuje, mají co do obsahu svou váhu.

Hned v úvodu únorové Revue je Vaškem poukázáno na skutečnosti, kterou si snad uvědomuje většina lidí aktivních v této "branži" - irský trad u nás není kdovíjak populární, tudíž i kvalitnější kapely (= s interpretací jigů a reelů na dobré úrovni) mají problém naplnit menší kluby.

Po tom, co jsme s Dálachem na začátku února odehráli koncert ve Staré Pekárně, bych možná mohl sebevědomě napsat, že se mě (event. naší kapely) Vaškův text netýká. Přišlo si nás tam totiž poslechnout více než 50 lidí, což už nepovažuji za malou účast. Jenomže si tak trochu uvědomuji, jak je štěstěna vrtkavá. Koncertovat v klubu, kde počet posluchačů sotva převyšuje počet účinkujících, to může nastat opravdu snadno. I s takto slabě navštěvovanými koncerty mám svou zkušenost (na jednom z nich byl mimochodem i Vašek Bernard osobně:-))...

Ale popořadě. Poznatků, vztahujících se k domácí scéně irské tradiční hudby, uvedl autor Revue hned několik. Zde se zaměřím na ty, u nichž mám pocit, že bych se k nim měl z mnoha důvodů vyjádřit:

I dobře zahraný instrumentální set může nudit

Ano, pokud hudba z pódia osloví tanečníky a přitáhne je na parket, nemusí to nutně znamenat, že bude mít u laického posluchače úspěch. Precizně provedená ornamentace, frázování, vytváření melodických i rytmických variací, za to všechno se muzikant může často pochválit až doma v koupelně před zrcadlem, protože běžný posluchač tyto prvky v hudbě většinou ani nepostřehne. Chce se hlavně bavit. Záleží pak na interpretovi, jak se tohoto "úkolu" zhostí. Buď bude chrlit z pódia nacvičená gesta a úsměvy (barbíny s elektrickými houslemi a vybaveným hrudníkem mají v tomto nespornou výhodu), nebo se více ponoří do hudby a podá ji publiku tak, že bude jeho zapálenost pro hru naprosto uvěřitelná. Kontakt s publikem je samozřejmě důležitý. Součástí tohoto kontaktu by měl být i pomyslný signál vysílaný interpretem, který sděluje publiku, že je irský trad skvělý a dá se na něj pařit. Na pódiu se to bez pařby (kalby, řádění...) prostě neobejde.  

Další možností, jak domácímu obecenstvu přiblížit ostrovní repertoár, je střídání instrumentálních setů s písněmi. V rámci středoevropských podmínek se jedná nejspíš o nutnost, protože instrumentálky u nás nevydrží poslouchat skoro nikdo (možná jazzoví posluchači, ale pro ně může být irský trad zase příliš jednoduchý:)).

"Propracované" průvodní slovo není od věci

Z vystoupení irských muzikantů jsem si, stejně jako autor Revue, všiml, že delší průvodní slovo mezi sety opravdu neuškodí, spíš naopak. Irové mají v tomhle jednu nespornou výhodu - rádi vtipkují, neberou se tolik vážně, skoro bych tuto jejich vlastnost označil za součást irské "národní" povahy. Slovní shazování a utahování si z ostatních je u nich v hospodách vítanou kratochvílí, stejně tak se dovedou navzájem "častovat" i na pódiu. Ale není to pouze a jen o humoru. Podávají především adekvátní informace o tom, co hrají.

V našem středoevropském prostředí je, až na pár výjimek, "mluvená" součást vystoupení zatím na slabší či horší úrovni. U extrémních případů jsem si dokonce říkal, jestli by nebylo lepší, aby kapela na pódiu jen hrála a na uvádění se vykašlala úplně. Dodnes si pamatuji větu "Další jig se jmenuje Monagen [uvádím v podobě, v jaké to houslistka vyslovila], nevíme, co to je, ale asi to bude nějaké místo". Upřímně, nemyslím si, že by měl interpret irské trad. hudby umět vyjmenovat všech 32 hrabství na ostrově, ale není k zahození vědět, že Monaghan je jedno z nich a že se "gh" vyslovuje jako "h". Touto ukázkovou neznalostí se lze akorát ztrapnit a nezachrání to pak ani vyprávění historek z pobytu na letní škole v Miltown Malbay.

Dále bych jako posluchač na koncertě velmi ocenil, kdybych už nikdy nezaslechl "Teď vám zahrajeme takovou... Hospodskou". Až mi jednou kvůli stejně či podobně vyřčené hovadině vyletí půllitr z ruky a dopadne do míst, kde stojí osoba uvádějící tímto diletantským stylem kapelní repertoár, tak se bude asi taky jednat o "to pravé hospodské"...

Publikum, které irskou hudbu v drtivé většině nezná a písně v angličtině si nemůže jen tak z fleku přeložit na místě (o písních v irštině ani nemluvě), má zkrátka nárok vědět, o čem to všechno je.

Podmínky, podmínky, podmínky...

V posledním odstavci úvodní části Revue najdeme tento postřeh : "Na příkladu irských skupin je vidět, že kapela téměř na počátku své existence vyjíždí na zahraniční turné a tomu členové podřídí vše. U nás se něčeho podobného kapely asi bojí a nebo nejsou schopné navázat odpovídající kontakty." Myslím,  že jakkoliv je pro naše prostředí užitečné porovnávat, jak jsou na tom kapely v Irsku s prezentací vlastního repertoáru a s celkovou úrovní vystupování s tím, co předvádějí kapely v ČR, určitě nelze toto porovnání provést ve všem. Rozhodně ne v souvislosti s vystupováním v zahraničí.
Ostrovní kapela má už z principu daleko větší šanci protlačit se na pódia evropských festivalů než kapela z ČR, která musí nejprve přesvědčit zahraniční posluchače o tom, že není levnou českou náhražkou kvalitního irského interpreta (i tak už se mnoho kapel z tuzemské scény na pódiích festivalů v sousedních i vzdálenějších zemích objevilo, nuže, nejsme na tom až tak bídně:-)). Co se týče vystupování v rámci zahraničního turné, netřeba si nic nalhávat - ani největší hvězdy české world music (do této škatulky chtě nechtě spadá i ITM) na turné moc nevyjíždějí, mají zpravidla zacíleno jen na jeden konkrétní festival. Pokud by se někdy usmálo štěstí na českou kapelu hrající irský trad a vyrazila by za hranice na delší "šňůru", zcela jistě se tak nestane díky kontaktům, které byly získány v rámci ČR.
[Mimochodem, pokud bych měl na výše uvedený odstavec Revue reagovat trochu impulsivněji, tak by odpověď vypadala asi následovně: "Nikoliv, Vašku, české kapely se u nás něčeho podobného nebojí, akorát musí jednotliví členové ve všední dny chodit do práce. Nebo si mají vzít na tour dovolenou?" :-)]

Jak dál?
V posledním bodu tohoto příspěvku bych se rád zaměřil na jednu z možných příčin menšího zájmu o ITM v rámci naší malé Poblacht na Séice. Nejedná se zde tedy přímo o reakci na nějaký konkrétní postřeh únorové Revue. Nicméně i tam je zmíněno slovo, jemuž by bylo záhodno věnovat daleko více pozornosti - propagace.
Způsob, jakým se někteří organizátoři akcí u nás snaží nalákat posluchače, bývá, mírně řečeno, velmi tragický. Namísto toho, aby je s irskou hudbou blíže seznamoval, tak jim vnáší do hlav ještě větší zmatek a chaos. Zaměňování pojmů keltská a irská hudba se dá ještě mnohdy překousnout (když už to tam v letáku nebo na plakátu chtějí, tak budiž), označování ITM za dobovou hudbu už je ovšem daleko za hranicí zdravého uvažování. Stačí si v letním období pročíst plakáty zvoucí na různé hradní slavnosti aj., lze tam opravdu najít spoustu "klenotů". Týká se to i jiných akcí - k pozvánce na jeden hudební večer v Plzni jsem se poměrně nedávno dočetl, že tam zahrají nejlepší místní kapely hrající irskou hudbu, přitom jedna ze tří uvedených kapel hrála středověk a kolem irské hudby tedy neprojela ani na kole. K tomuto zjištění mi stačilo půl minuty vyhledávání na Googlu. Opravdu si pořadatelé této akce myslí, že jsou posluchači takoví pitomci a ochotně zhltnou každé slovo z plakátu?
Situaci často nepřispívají ani samotné kapely se svou sebepropagací. Značku "irská hudba" u nás používá mnoho interpretů, při bližším poslechu však lze v četných případech zjistit, že se jedná o vědomou či nevědomou blamáž. Přátelé z mého okolí mi občas líčí příhody typu "Viděl jsem na plakátě, že hrají irskou hudbu, tak jsem na to zašel. A na místě pak slyším jenom nějaký folk / bigbít, kde občas někdo zahudlá na flétnu, do toho se přidají housle..." Zkušenější posluchač (nemusí se jednat přímo o posluchače ITM) je schopen tento "fake" rozeznat, netuším ovšem, jak moc to zvládne naprostý laik. Nezbývá než doufat, že nebudou všichni interpreti používající zmíněnou značku naházeni většinovým posluchačstvem do jednoho pytle s nápisem "nudná upidlikaná irská muzika". Asi je potřeba, aby se i někdo ze zkušených hráčů občas ozval, když narazí na nějakou tu blamáž nebo na projev hudební fušeřiny vydávaný za irskou hudbu. Z blogu si ovšem irtrad verzi Hudebních masakrů dělat nechci. Zatím! 3:-)

Gradam Ceoil se blíží

V neděli 22. 2. ve 22:30 našeho času odvysílá irská stanice TG4 pořad Gradam Ceoil, tedy udílení cen osobnostem spojeným s tradiční irskou hudbou. Poměrně trefně bývají tyto ceny označovány za "Oskary" v rámci žánru ITM.
Letos bude ocenění Gradam Ceoil udíleno v šesti kategoriích. Mile mě překvapila kategorie Gradam Comaoine TG4 (Special Contribution), v rámci níž putuje cena přímo k celé instituci - Irish Traditional Music Archive. Přínos tohoto archivu pro irskou tradiční hudbu je nezpochybnitelný. Velkou měrou k tomu přispěl i jeho (nyní odstupující) ředitel Nicholas Carolan, který ITMA po dlouhá léta vedl a velmi důstojně reprezentoval. Svou tvář mj. propůjčil pořadu Siar an Bóthar (je vysílán na stanici TG4, popř. na RTÉ v anglicky namluvené verzi Come West Along the Road), v němž z pozice moderátora poskytl k nahlédnutí mnoho archivních videozáznamů zachycujících projevy hudebního i tanečního folkloru Irska, samozřejmě s patřičným erudovaným komentářem.
Gradam Ceoil bude možné sledovat online na stránce http://www.tg4.tv/beo.html?l=ie.

Odkazy:
www.gradam.ie
www.itma.ie

Kalamitááá!

Na pondělní cestu ze Vsetína do Brna asi jen tak nezapomenu. Světe, div se, budu na ni vzpomínat spíše v dobrém. Opět se sice prokázala všeobecná neschopnost molocha zvaného České dráhy, na druhou stranu mě ovšem příjemně překvapila skutečnost, že ani 6 hodin v nepojízdném vlaku není důvodem k blbé náladě. Být ale v jiné soupravě, uvíznuté někde uprostřed pole (bez elektřiny a možnosti vystoupit ven), zcela jistě bych psal něco úplně odlišného - po celé zemi docházelo k mnohém extrémnějším situacím (reportáže z jiných vlaků připomínají opravdu scénář katastrofického filmu). Seděl jsem v rychlíku, ve kterém stále fungovalo topení... Další jeho výhoda spočívala v tom, že zůstal stát na přerovském nádraží. Kdekdo si mohl vystoupit, projít se po na nástupišti, zakouřit si a pro rozptýlení se třeba sklouznout po čerstvě vzniklém ledu. Někteří odbíhali do nejbližšího supermarketu, aby nakoupili zásoby. Jiní to vzali rovnou do nejbližší pivnice se slovy "Ten vlak do rána nepojede, pudu se aspoň ožrat". Měli pravdu.
Přitom to všechno začalo tak nenápadně. Námraza o sobě sice dala vědět už na Vsetíně, ale jinak se nic zvláštního nedělo. Radši jsem vyšel z domu dřív, abych nemusel spěchat na poslední chvíli a riskovat, že se někde na chodníku natáhnu. Vyplatilo se to.
V Hranicích na Moravě byla situace horší. Rychlík do Brna měl mít podle informační tabule 40 minut zpoždění. Vzhledem k tomu, že jsem měl v 18 hodin hrát na vánočních trzích u Vaňkovky, začala se ve mně probouzet nervozita. Stále jsem se uklidňoval dostatečně velkou časovou rezervou. Když ale číslo 40 přeskočilo rovnou na 80, bylo mi pomalu jasné, že nestíhám. Přehoupnutím na stovku bylo pak dokonáno. Po mém nástupu do zpožděného rychlíku jsem okamžitě vytáhl z kapsy mobil a zavolal kolegům z kapely. Můj první návrh byl, aby se začátek koncertu odehrál beze mne. Pak už jsem nasedl do zpožděného rychlíku.
Zanedlouho jsem dorazil do Přerova. Ještě nikdo tehdy asi netušil, že to bude konečná stanice. Po 20 minutách se vlak nerozjížděl, takže následovala další telefonická komunikace s kapelou. Bylo rozhodnuto koncert zrušit. Ani podmínky v Brně totiž koncertování nepřály - ledová kalamita zasáhla chod věcí prostě všude.
Následujících 5-6 hodin jsem trávil sledováním videí z TG4 (přiznám se - jsem stahující barbar, všechny hudební pořady prostě stahuji, abych je mohl sledovat, když jsem offline), poslechem hudby a občasným procházením po zmrzlém nástupišti. Průvodčí nás občas informovali o tom, že vlastně nikdo nic neví, co se bude dít.
Příroda je zkrátka mocná činitelka. Když se jí zachce, může způsobit kolaps dopravy, někde i vrátit život o pár staletí nazpět. Z přerovského nádraží se stalo hotové město duchů. Jediný náš rychlík do Brna byl "obydlen", všude jinde bylo pusto. Ze zbylých vlaků vystoupili cestující a zamířili rovnou do informačního centra. Ti odvážnější se vydali rovnou do města hledat nocleh. Z našeho vlaku také několik lidí odešlo, většina však zůstala raději v teple. Jak se později ukázalo, neměli jsme žádnou jistotu, na jak dlouho - podle zpráv z dispečinku by se prý v nepojízdném vlaku neměli nacházet žádní cestující. Museli bychom tím pádem opustit vlak a doufat, že se ještě nějak všichni vtěsnáme v informačním centru. Jedné z průvodčí však bylo naprosto jasné, jaké by nastaly reakce cestujících. Hned vzápětí nám proto sdělila, že jakmile se dovolá na dispečink, oznámí jim, že cestující odmítli vystoupit. Vida, šlo to i bez vzpoury a výtržností. :-D
Kolem jedenácté hodiny dorazila nadějná zpráva - autobusy náhradní dopravy už jsou na cestě. Zdaleka ještě nebylo vyhráno. Autobusy jezdily po jednom. Nikdo z řidičů vlastně ani nevěděl, kam má jet. Dozvěděli se to opravdu až za 5 minut dvanáct. Do jednoho z autobusů (byl tuším asi třetí v pořadí) se mi nějak podařilo vecpat. Následovala zdlouhavá jízda po namrzlé silnici, která naštěstí skončila až v cílové stanici Brno.  
Cesta ze Vsetína do Brna mi trvala rekordních 14 hodin. Osobně si myslím, že nemusela trvat tak dlouho. Stačilo, aby někdo zavčas zařídil a koordinoval náhradní autobusovou dopravu. Ta by samozřejmě, po vyhlášení kalamitního stavu, nemohla hnedtak vyjet, aspoň by byla by aspoň připravena. Podle předpovědi počasí bylo jasné, že se do zítřejšího rána nic nezmění. Jenomže ani po pěti hodinách, kdy byla většina vlaků nepojízdných, nikdo z ČD netušil, co dělat, jak postupovat. Nevědomost těch, kteří měli jednat, byla nejspíš tou pravou pohromou pro cestující. Těm, kteří mrznuli ve vlacích mimo stanici, pak opravdu nebylo co závidět...

Nick Drake a pár pěkných vzpomínek s jeho hudbou spojených

Na jednom našem nedávném koncertě se stala zvláštní, nevídaná věc. Seběhlo se to v okamžiku, kdy kolegyně zpěvačka uváděla píseň. V publiku zrovna převládal trochu větší hluk. Nám bylo v té chvíli nějak jedno, že nám nevěnují tolik pozornost. Při hraní totiž zpravidla hladina hluku výrazně poklesla, nebylo tedy zapotřebí tvářit se zahořkle, když to v pauze mezi písněmi občas zahlučelo. Návštěvníci klubu si přece jenom zaplatili vstupné, aby si poslechli živou hudbu, nepřišli kvůli pouhé kulise k rozhovorům u piva, takže jsme to při uvádění písně prostě překousli. Jeden z posluchačů však vstal, otočil se zády k pódiu a důrazným hlasem pronesl k hlučícímu publiku: "Přátelé, slečna zazpívá píseň, mohli byste laskavě zmlknout?!" 

Pamatuji si, že jsem v tu chvíli ani pořádně nevěděl, jak na to zareagovat. Byl jsem příjemně šokován. Zpěvačka vedle mě vyjádřila pár děkovných slov, pak se hrálo dál. Koncert se tehdy velmi vydařil.

Napadlo mě, že mnoho hudebníků by si více zasloužilo zažít popsanou situaci. Bohužel neměli to štěstí. Jejich hudba mohla být skvělá, někdy i přímo geniální, z nějakého důvodu však nepřiměla klubové obecenstvo, aby zvedlo hlavy od stolů a přestalo cinkat sklenicemi.
Nick Drake (19. 6. 1948 - 25. 11. 1974) byl jedním z nich. I on zažil hraní v hlučnějších barech, kde musel bojovat o pozornost publika. Podle našeho středoevropského škatulkování patřil mezi folkové zpěváky - zpíval především vlastní písně a doprovázel je na kytaru (v angloamerickém světě se tito interpreti označují spíše jako singer-songwriters). Kromě toho však hrál také výtečně na piáno či na saxofon. Kytara, se kterou je dnes spojován nejvíce, se paradoxně stala jeho hlavním nástrojem až v sedmnácti, osmnácti letech.

Brzy si vytvořil osobitý styl hraní, vyznačující se technickou precizností a netradičními harmonickými postupy, často využívající možnosti alternativního ladění. Inspirací mu byli Bert Jansch, Davey Graham či američtí bluesmani. Jeho zpěv samotný byl však na hony vzdálen snaze napodobovat americký způsob zpěvu, jak bylo v Anglii běžné u tehdejších interpretů. Podle Ashleyho Hutchingse, zakládajícího člena Fairport Convention, mohla být hudba Nicka Drakea označována jako něco, co je "really english". 

Během své krátké hudební kariéry, kterou ukončila předčasná smrt v roce 1974, stihl vydat tři vynikající alba. Prodejnost těchto desek byla ovšem velmi malá. Chtěl hudbou oslovovat publikum, setkával se však spíše s nezájmem, ne-li přímo s ignorací. Plachý introvert na to reagoval po svém - uzavřel se do sebe, přestával komunikovat s okolním světem a stále častěji nacházel útěchu v drogách. Zemřel v šestadvaceti letech na otravu antridepresivy.

Trvalo několik desetiletí, než se Drakeova hudba dočkala zaslouženého uznání. I dnes nachází své další obdivovatele, počet jeho fanoušků stále stoupá. Ironií osudu je, že ke zvýšenému zájmu o tohoto talentovaného (svým způsobem nekomerčně založeného) umělce, napomohla v 90. letech věc tak v zásadě komerční - reklama na auto značky Volkswagen. V té době se spoustu lidí začalo zajímat, kdo nazpíval tu pěknou píseň znějící v pozadí.

Osobně si velmi dobře pamatuji moment, kdy jsem poprvé zaslechl hudbu Nicka Drakea. Bylo to na začátku března 2011 v Belfastu. Po návratu ze session v hospodě Duke of York jsme vysedávali s kamarádem v kuchyni v domě na Antrim Road a popíjeli pivko. Hrála nám k tomu hudba Led Zeppelin a nějak přitom došla řeč na rytmus, groove a podobné věci. Po tom, co dohráli Zeppelini, mi kamarád pustil píseň od Drakea - Riverman. Její zvláštní rytmus mne učaroval, byl opravdu záludný. Až později jsem byl schopen napočítat, na kolik je to vlastně dob. Nickův zádumčivý hlas mi též utkvěl v hlavě, stejně tak i krásné aranže smyčců. Riverman se mi pak v duchu neustále přehrával, ať už jsem byl na letišti nebo v obchoďáku. Byla to láska na první poslech. Mohl bych to nazvat paradoxem - zaletěl jsem si do Belfastu naposlouchat něco nového z irské tradiční hudby, nakonec jsem tam ale přičichnul k hudbě s přívlastkem "really english". I to se stává...
Když jsem pak více objevoval Drakeovu hudbu, měl jsem pocit, jako kdybych postupně odkrýval poklad. Předpokládám, že to tak stejně pociťovalo i mnoho dalších hudbymilovných lidí, kteří si k dílu tohoto talentovaného génia našli cestu.

Impulses – derniéra

Hotovo. Zazněly poslední tóny finálového reelu, současně se ozvaly poslední údery hard shoes (ano, fakt současně! :-D), následovala i poslední standing ovation. Než jsem se z toho všeho vůbec vzpamatoval, už jsem seděl v autobuse směrem k Brnu a přes jeho okno pozoroval hustou mlhu, která se rozprostřela po Vysočině. Seběhlo se to všechno příliš rychle. Mám pocit, jako bych to představení nestihl ani pořádně prožít. Že by za to mohl ten energeťák? Dal jsem si jej před hraním vůbec poprvé, takže opravdu netuším, jaké byly jeho skutečné účinky.
Jedno vím jistě - Impulses, díky kterým se to všechno stalo, byly v prostředí irských tanců v ČR něco jako zjevení. Nic podobného se tu předtím neobjevilo. V mnoha směrech nasadily laťku velmi, velmi vysoko: originálními choreografiemi, vtipem, energickým tancem na živou hudbu... Ano, byla to živá hudba k tanci, která mě tehdy nalákala k zapojení do tohoto projektu.
Hraní do tance jsem vždycky považoval za výzvu. Pamatuji si doby, kdy to pro mě nebyla úplně nejpříjemnější záležitost. Po započatém reelovém setu jsem často od tanečníků slýchával, že je to zahrané moc rychle, nebo jindy zase, že je to moc pomalu. Pochopitelně jsem se v těchto situacích necítil úplně nejlíp. Ještě nějakou dobu trvalo, než jsem našel pro tancechtivé jedince přiměřené, konsenzuální (za tímto přívlastkem si stojím:-)) tempo. Stále jsem však vnímal hudbu k tanci jako souboj - hrál jsem a čekal, kdy tancující odpadnou, popř. koho z nás to dřív přestane bavit.
Dnes už se těmto vzpomínkám můžu zasmát. Po letech vystupování je mi jasné, že pokud se na živou hudbu dá tančit (nemyslím tím zrovna pouhé "beltajnové tanečky", ale skutečné taneční kroky k jigům a reelům), znamená to pro muzikanta velké plus. V publiku pak může (bohužel jen čistě teoreticky), i ten nejvíce nahluchlý ignorant a neznalec pochopit, o čem je irská hudba. Mám pocit, že tanec napomáhá odkrývat, odhalovat její podstatu. Určitě to funguje i obráceně.
V hraní do tance jsem postupně nacházel větší a větší oblibu. V Impulses pak probíhalo ještě výraznější prolnutí hudby s tancem. S tanečníky (a především s choreografem Andrejem Mikulkou) jsme našli společnou řeč. Za několik zkoušek jsme vypilovali jazyk srozumitelný oběma stranám. Řeklo se "ještě jedno béčko, ještě jednu osmičku..." a jednoduše jsme to zahráli. Z předchozích zkušeností jsem byl přesvědčen o tom, že vymýšlet strukturu setu pro tanec někde u stolu, bez možnosti zkoušení s tanečníky, je pitomost. Impulses mě v tomto ještě více utvrdily. Při prvních setkáních s Andrejem, které proběhlo v kavárně, jsme proto vybírali především hudbu. V Praze se pak při zkouškách řešil zbytek.
Ujistil jsem se také v tom, že zkoušky nebyly ani pro muzikanty ztrátou času. Napadlo mě to především v okamžiku, kdy měl během závěrečného nacvičování každý z tanečníků zvlášť předvést poslední "osmičku" z úvodního vstupu. Stáli tam v řadě a po jednom začali osmičku odtancovávat. S muzikanty jsme s k nim pohotově přidali. Bez problému jsme zahráli požadovaný počet taktů. Vlastně to po nás Andrej ani nechtěl - to zapojení muzikantů bylo spontánní. Bavilo nás to. Při takových chvílích si představuji, jak nebývale vytočené musely být před pár lety tanečnice ze souboru, který měl vystupovat na živou hudbu jedné nejmenované kapely. Jakmile došlo na společné domlouvání tanečního vstupu, jistý člen toho pofidérního hudebního uskupení pronesl: "No, my to zahrajeme dvakrát a vy si tam něco hopsejte." Ano, i na takovéto idioty bez soudnosti lze u nás narazit. [Vysvětlení pro laiky: Informace, že něco zahrajete 2x, je celkem k ničemu, když neřeknete počet taktů. Jigy a reely mohou být různě dlouhé. Existují např. krátké reely o 16 taktech, velmi časté jsou také reely s 32 takty. Je možné však narazit i na ty, které mají více než 2 či 3 části a počet jejich taktů dosahuje čísla 40, v extrémnějších případech i 80. Tanečníkům a tanečnicím je celkem lhostejno, kolikrát daný tune zahrajete, důležitý je počet taktů, který by měl muzikant znát (nebo jej umět spočítat). V zájmu ochrany vlastního zdraví není rovněž doporučeno v přítomnosti tancujících označovat irské tance jako "hopsání". Netřeba zdůvodňovat, proč tomu tak je - stačí si uvědomit, kolik času a úsilí věnují některé soubory tomu, aby jejich vystupování bylo na dobré úrovni. Malíř by také na větu "Si tam prostě něco čmárej" nereagoval zrovna nadšeně...]
 Během představení Impulses převládalo v choreografiích na živou hudbu jakési zvláštní napětí. Když se po potřebném zkoušení podařilo nasadit dobré tempo, nastávalo příjemné souznění. To napětí ovšem přetrvávalo nadále, muzikant se tam samozřejmě nemohl jenom tak urvat z řetězu. S posledními tóny a s posledním krokem tanečníka / tanečnice ale vše opadlo. A úžasný pocit ze společného vystupování pak stál za to. Byl intenzivnější než po odehraném setu v hudebním klubu (kde se ovšem cítím daleko více uvolněný - všechno má svá pro a proti).
 Nejednalo se pouze o hraní pro tanečníky, které pro muzikanta představovalo výzvu: pohyby po jevišti, přicházení na scénu za tmy na určené značky, sóla, do toho trocha, opravdu jenom trocha, herectví (naštěstí jsme hráli jenom sebe:-)). Bylo potřeba na hodně věcech zamakat.
Ale dost už blábolení o výzvách, makání apod. (sem na blog se to nehodí, patří to spíš do slovníku rapujících chlapců, kteří tvrdě makaj na svý kariéře). Impulses byly také, v neposlední řadě, o zábavě. Až později, po více odehraných zkouškách a představeních, jsem poznal, jaký pozitivní efekt má právě ta zábavná složka projektu. Na choreografie, předtím zhlédnuté už nesčetněkrát, jsem reagoval pobaveně znova a znova. Vysoká míra improvizace zkrátka měla svůj efekt. Nestala se z toho rutinní záležitost. Každé vystoupení bylo v něčem odlišné, vtipy se sice opakovaly, ale nepůsobily provařeně. Humor se celkově vyznačoval nenuceností. Nikdo z pódia nechrlil směrem k publiku křečovitá gesta sdělující něco jako „Teď se musíte zasmát!“.
Impulses ve mně zanechaly velmi příjemné vzpomínky. Na cestách jsme, vlivem vnějších okolností, zažili i pár hodně nepříjemných okamžiků, ale to už tak bývá... Kromě vzpomínek a cenných zkušeností mi zůstalo i pár energeťáků z posledního vystoupení. Až se naskytne příležitost k nějaké pořádné hudebně taneční akci, určitě přijdou vhod.