Velmi smutná zpráva

Když jsem hrál kdysi na sessionu v Biddy's Baru ve vesnici Glencolumbkille (Co. Donegal), měl jsem tu čest sedět vedle jednoho z nejuznávanějších donegalských houslistů. Tehdy už jsem věděl, kdo je James Byrne, ale na živo jsem jej nepoznal. Není divu, protože jsem jeho tvář se jménem uviděl na TG4 až o rok později. V ten moment to se mnou pořádně škublo. Do háje, říkal jsem si, vždyť jsem hrál s Jamesem Byrnem!
Častokrát mě od té doby sváděla myšlenka sebrat se na chvíli do Irska a pořádně prozkoumat Donegal. A hlavně - navštívit znovu Glencolumbkille a zopakovat si ten nádherný zážitek. Bohužel už je pozdě. Jamese Byrna na sessionu už nikdy nepotkám...
Zprávu o jeho odchodu (zemřel 8. 11. na infarkt, když se vracel ze sessionu domů) se ke mě dostala až dnes, ale i tak by se měla na tomto blogu objevit. Odešla významná osoba donegalské hudby, velmi přívětivý a milý člověk, velký učitel, který své dovednosti předával mnoha mladým houslistům. Nenajde se mnoho tunes, které by nesly jeho jméno, ale James Byrne's slip jig je myslím jedna z nejchutnějších devíti osminových lahůdek. Doufám, že na zítřejší session zazní. John Doherty a Con Cassidy si jej nahoře s Jamesem určitě zahrají...

Odkaz na článek v Donegal Democrat

Ze života nomáda

Když jsem se v srpnu přestěhoval z Majlontu, netušil jsem, že jsem tím nastartoval jedno z nejkočovnějších období mého života. Kdo by to taky mohl tušit, když se všechno ze začátku vyvíjelo příznivě. Ale jenom ze začátku...
Krátce po přestěhování na Merhautku začaly komplikace. Se spolubydlícími jsem sice vycházel v pohodě, potíže ovšem dělala moc úřední - když mě spolubydlící chtěla nahlásit na bytovém úřadě, tak zjistila, že byt můžou obývat akorát dvě osoby. Já byl až ten třetí, takže smůla. Nějakou chvíli to trvalo, než jsem prohledal inzeráty a našel si slušný privát v Maloměřicích. Ano, opět do Majlontu, sice oproti předminulému privátu o zastávku dál, ale nic, co by se nedalo překousnout. Prostě mám slabost k této části Brna. Možná pro tu atmosféru idylické vesničky, kdoví...
Jak se ukázalo, v Majlontě jsem bydlel nakonec asi týden. Mně ani mé spolubydlící se totiž majitel nesvěřil se svým plánem, že chce k sobě do baráku nastěhovat známého. A kde jinde, než... chjo. Naštěstí jsem se to dozvěděl relativně brzo, protože jsem neměl přestěhovaný stůl (stěhování stolu je taková komplikovaná činnost skládající se z rozmontování, přemístění a opětovného smontování velkého kusu nábytku, do které se nikdy nehrnu).
Není divu, že si po tom všem připadám jako nomád. Na druhou stranu pořád lepší nomád, než bezdomovec. Poslední stěhování v tomto roce (doufám) mě čeká na konci listopadu, kdy se stěhuji se svými novými spolubydlícími (od listopadu bydlím v Kr. Poli) do panelákového bytu. Nakonec se na to všichni těšíme, protože si budeme moci po dlouhé době dopřát teplou sprchu (vzhledem k tomu, že se nám na současném privátě porouchala karma, tak teče momentálně akorát studená). Ale my nomádi jsme si už zvykli:-)

21

Budu si na tohle číslo muset zvyknout. Už to není bouřlivých a převratných 18, napínavých a ještě převratnějších 19 (jó, maturita), ani kulatých 20. Je to 21. Možná se jedná o šťastné číslo, když obsahuje rovnou tři sedmičky. Ale nikdy jsem tomu nevěřil. Je to prostě jenom číslo.
Ani o oslavě moc neuvažuju. Vlastně není skoro co slavit, když stárnu. A myslím si, že každý den se dá najít spoustu jiných (možná i lepších) důvodů k oslavě. Jeden mě zrovna napadá - stačí se podívat na tento link. Prostě pravidelná session v Brně. Snil jsem o něčem takovém hodně dlouho, takže jsem si tímto vlastně nadělil pěkný dárek. Ale nebylo by to možné bez těch, kteří jsou nedílnou součástí každé session (spoluhráči, posluchači, příjemná obsluha)... Jim patří můj velký dík!

Altan na TG4!

Po čase jsem opět zabrousil na stránky irské televize TG4 a co nevidím:
Saturday, 20:10 - Altan - 21 Bliain ag CeolA gala concert to celebrate Altan's 21st birthday. Paul Brady, Mary Black and many more guests join them in their celebration of the best of music and song. Presented by Dáithí Ó Sé.
Co dodat, zítřejší večer rozhodně věnuji tomuto programu, protože pro Altany a donegalskou muziku všeobecně mám slabost. Navíc si ani nepamatuju, kdy byl naposledy na TG4 pořad s irskou hudbou, očividně si dali v létě pauzu:-)

The Best Of Belfast

Na atmosféru belfastských hospod vzpomínám docela často. Zvláště při sezení v zakouřených hospodách, kde kvůli hlasitým reproduktorům neuslyším ani vlastního slova. Já vím, nemusím tam chodit, ale když jde o setkání s bývalými spolužáky z gymplu, nechci trhat partu. Tak jsme seděli, popíjeli a vzpomínali (kromě jiného) na nejpěknější zážitky letošního léta. V rámci možností samozřejmě, protože ne všechno se podařilo v tom randálu zachytit uchem. Navíc nikdo z nás neměl po ruce fotky, takže to chtělo hodně fantazie. I když ta po několika vypitých pivech často pracuje na plné obrátky, ne vždy se to vyplácí... Bohužel se to pozná většinou až druhý den. Ale dost o alkoholu, je na čase vzpomínat. Jak jinak, než na týden v Belfastu a jak jinak, než s fotkami:-)

Sobotní Hercules Bar se vzácnou návštěvou
V Hercules Baru to každou sobotu žije. Tentokrát sestavu místních muzikantů (Ruadhraí O'Kane, Jason O'Rourke, Desi Adams, Stevie Dunne...) obohatil host z Derry, houslista Brendan Hendry. Tento starší, plešatějící chlapík je na Severu uznávaným mistrem, jeho styl hraní je unikátní svou energickou svižností, bohatými variacemi a také pro něj typickými "skoky" z jigu do reelu (pro laiky: změna rytmu z 6/8 na 4/4). Ani po skoro třech hodinách hraní nejevily jeho hbité prsty sebemenší náznak únavy. Chvílemi se zdálo, jakoby měl celou session pod palcem on. What a guy!:-)

Teresa je pořád kočka
Za ten rok se z blonďaté, celkem nenápadné houslistky stala sličná hnědovláska s proklatě sexy zásobou tradičních tunes. Ptáte se, co je na těch tunes tak sexy? Zajděte si v úterý do Duke Of York a uvi..., pardon, hlavně uslyšíte. Ruku na srdce - pěkných houslistek v Irsku moc nepotkáte, takže je třeba využít každé příležitosti. Teresa je ještě k tomu vynikající houslistka. Svým hraním i zevnějškem zaručeně upoutá pozornost každého návštěvníka této belfastské hospůdky. A nemusí hrát ani s obráceným smyčcem, jako na snímku:-)

Darragh a jeho dudy
Darragh Murphy je jedním z nejtalentovanějších belfastských muzikantů mladé generace. Když jsem jej viděl poprvé v Whites Tavern (léto 2007), hrál chvíli na dudy, pak na whistle a zbytek sessionu odehrál na banjo. Letos v srpnu jsem jej viděl a slyšel pouze s loketními dudami. Ty jsou mimochodem jeho hlavním nástrojem. A bylo to opravdu znát - předvedl smršť excelentně zahraných jigů a reelů, kterých měl snad nevyčerpatelnou zásobu. Nedávno jsem se na jeho profilu na Myspace dozvěděl i něco víc o jeho hudebních aktivitách - s dudami prorazil i do světově taneční show Riverdance. Za zmínku stojí i projekt Pigeon Top, na kterém spolupracuje s houslistou Shanem McAleerem (ex Dervish), Kevinem Sweenem (kytara, zpěv) a Ryanem O'Donnellem (banjo a kytara). Asi vím, čí album si koupím při další návštěvě Belfastu.

Uvnitř Conway Millu
Conway Mill je rozsáhlá budova, která slouží mnoha účelům, hlavně těm kulturním (pořádají se zde workshopy, výstavy, sídlí zde rádio Féilte atd.). Při jeho minulé návštěvě jsme vešli do místní dílny a přistihli mistra přímo při práci - uvnitř zrovna lakoval bodhrány (irské bubny) Eamon Maguire, uznávaný výrobce těchto nástrojů. Letos jsem jej bohužel v dílně nezastihl. Měl prý návštěvu z USA, takže s největší pravděpodobností se svými americkými kamarády někde oslavoval.
Čirou náhodou jsem ovšem narazil na dva malé caparty, kteří zrovna otevřeli boční vrata od budovy. A ti mě ochotně provedli po vnitřních prostorách Conway Mill, takže jsem si všechno prohlédl zevnitř. Je to opravdu zvláštní budova. Mnohem prostornější, než by se zdálo z venku.

Čtvrteční session v Duke Of York
Na Session v Duke Of York se mi povedlo dostat až letos. Předtím mi vždycky z nějakého důvodu unikla. V srpnu jsem to napravil a vyrazil ve čtvrtek jedné z nejútulnějších belfastských hospod. Myslím, že to byla jedna z nejlepších session v Belfastu, sešlo se tu opravdu mnoho muzikantů. Mnohé z nich jsem poznal už na předchozích akcích, takže jsem se mezi nimi cítil jako doma (až na ten jejich nesrozumitelný belfastský přízvuk:-). Nebyla nouze ani o posily odjinud - s houslemi dorazila Frances z Manchesteru.

V Cúlturlannu vše při starém
Tyhle dva mladé mladé muzikanty potkám pokaždé, když si zajdu v sobotu v poledne do Cúlturlannu, kulturního centra na Falls Road. A vždycky najdeme a zahrajeme nějaký společný tune. Nebo si o nich alespoň pokecáme:-). Je to vlastně taková příjemná rozcvička před večerní session v Hercules Baru. Přestávky mezi hraním využívám k návštěvě obchůdku se suvenýry a s CD, který se nachází na druhé straně sálu. Lovely place... Občas bývají v Cultúrlannu i koncerty nebo workshopy. Akorát zrovna v týdnu, když jsem navštívil Belfast, se nic nekonalo. A následující týden tam hrála Teáda, tomu se říká zákon schválnosti.

"Spoon fella" v Herculesu
Lžičkaři rozhodně nejsou těmi nejvítanějšími návštěvníky sessionů. Stačí si přečíst tuto básničku a je jasné, proč. Možná jsou na tom hůře, než bodhránisti, protože na bodhrán se dá vyloudit spoustu různých zvuků (jiná hloubka, jiná intenzita), kdežto na lžičky? Klap, klap, klap...

"Spoon fella", který vlítnul do sessionu v Hercu, byl ovšem svérázný chlapík a hlavně zábavný (asi to mu zachránilo kůži:-)). Říkal o sobě, že kdysi hrál jazz, tak mu muzikanti zahráli pro radost When The Saints... Podle toho, jak se tvářil, mu jejich hraní dodávalo nepopsatelný pocit štěstí. Třešinkou na dortu se stal závěrečný set, při kterém chlapi vstávali ze židlí a hráli ve stoje. Takový "odvaz" se na irských sessions hned tak nevidí...

Tož to byl týden v Belfastu. Pro Středoevropana hodně studený a deštivý týden. Ale koho to vlastně zajímalo, když sedíte každý večer v hospodě, tak si toho třeba ani nevšimnete;-)

Malé ohlédnutí za Belfastem

Moje devítidenní návštěva Belfastu je už minulostí. Ale nemyslím tím minulost uzavřenou, naopak. Do toho týdne plného divokých živých sessions se budu neustále vracet, ať už ve vzpomínkách, při poslechu nahrávek nebo při prohlížení fotografií (během září by se některé z nich mohly objevit tady na blogu). Těch jsem pořídil oproti předchozím výletům do Irska asi nejméně, vlastně se není čemu divit - celý týden jsem trčel jenom v Belfastu. Lákalo mě vyrazit ven, navštívit pobřeží, zdržet se na chvíli v Donegalu (který nebyl až tak daleko), ale z mnoha důvodů jsem prostě nemohl. Na druhou stranu jsem si mohl vychutnat session každý večer v některé z místních hospod. A to bylo pro mě nejdůležitější... Didlidááá

Zase v Belfastu a zase po uši v tunesech

Připadá mi to jako boj s větrnými mlýny - můžete se na tento týden plný sessionů v místních hospodách připravit sebevíc, ale vždycky zůstanete nějakou chvíli sedět s nástrojem položeným na stole a posloucháte melodie, které (kromě výjimek) slyšíte snad poprvé v životě. Prostě se v těch tunesech topíte. Můžete jen doufat, že vám někdo z přísedících muzikantů hodí záchranný kruh v podobě nějakého známého tunesu, tak jako to včera udělala Teresa, když na konci setu spustila reel The Contradiction. Tisíceré díky...
Myslím, že belfastské sessions dokážou spolehlivě "vyfackovat" (nehledejte v tom dvojsmysl, mezi písmeny "f" a "c" je opravdu "a":-)) muzikantské ego každému, kdo se cítí ve své domovské zemi jako dokonalý session leader. Můžete to pokládat za potupnou facku, která vás uzemní a přinutí se zamyslet nad tím, proč si dávat tu práci a učit se stále nové a nové tunes, když stejně uslyšíte na dalším sessionu tisíc dalších. Anebo ji pochopíte jako přátelský "proplesking", který vám dají skuteční kamarádi, když vás uvidí ležet uprostřed rušné silnice unaveného z vydařeného večírku (tady na ostrově tomu myslím říkají craic). Doufám, že bude v mém případě platit druhá varianta a po krátké pauze po mém příletu domů si opět poslechnu nahrávky pořízené v Hercules Baru, Whites Tavern, Garrick baru, Duke Of York... Třeba se z nich zase něco nového naučím. A někdy, možná za rok, dva, si je zase tady v Belfastu zahraji s místními úžasnými muzikanty. Pokud v té době nebudou hrát zase úplně něco jiného. Grrr... teda vlastně - Didlidááá;-)