Od mimořádně talentovaného bretonského
flétnisty (ovládajícího také hru na biniou kozh, irské loketní
dudy a různé exotické druhy fléten) se dá očekávat mnoho. Na klasickou porci bretonských ridée,
gavott nebo irských jigů a reelů však zapomeňme. Jeho debut se ubírá jinou cestou, než na jakou jsme zvyklí hlavně od irských flétnistů. Byť je Sylvain Barou v Irsku jako doma, pravidelně
koncertuje se skupinou Guidewires, v triu s Donalem Lunnym,
Paddraigem Rynnem (oba uslyšíme na tomto albu) nebo v dalších
sestavách. Z debutového alba však zjistíme, že jeho muzikantský záběr je daleko širší. A přesahuje i kontinenty.
Irských či bretonských melodií se
na albu dočkáme také, ale spíše v podobě drobných kousků
doplňujících jednu velkou pestrou mozaiku. Nejedná se ovšem o
kousky nevýrazné – především reelové sety se díky své
razanci vryjí posluchačům na dlouhou dobu do paměti. Bretonské Ridees nás zase velmi snadno přesvědčí, že jim to v jazzovém hávu sluší. Jedno je tedy jisté - tradiční Irsko ani Bretaň z toho nebude...
Seznam hostujících hudebníků
skutečně napovídá, že se jeho debut ponese v duchu pořádné
world music. A není to vůbec na škodu! Sylvain Barou prostě patří
k ostříleným muzikantům, kteří dovedou šikovně proplouvat
mezi hudebními styly a od každého si vypůjčit jen to nejlepší.
Rafinovaně spojuje rytmickou dravost irské a asturijské hudby,
syrovost Bretaně i melodickou komplikovanost orientálních
melodií... K tomu všemu ještě přistupuje s jazzovou
svobodomyslností. Jeho divoká sóla vás mohou zkrátka nečekaně
katapultovat takřka kdykoliv a kdekoliv v průběhu skladby –
uprostřed reelového setu, v balkánském horu (kde jeho flétna zní
skutečně skoro jako bulharský kaval), v afghánské melodii...
Sylvain Barou dokázal nalézt cestu
tam, kde by si mnozí nadšení hudebníci vylámali zuby. V jeho
hudbě není místo pro zdvořilé oťukávání a plytké melodické
pochlebování cizím exotickým stylům. Vrhá se do nich střemhlav
a proniká jimi až na dřeň. Přes všechny tyto průniky však
jeho debutové album postrádá jakoukoliv stylovou nevyváženost –
nic nepřebývá, každý nástroj má svůj prostor. V aranžích
nezaniká ani rukopis hostujících hudebníků, takže v
irském The Windy setu (který skutečně vyniká prudkostí uragánu)
zřetelně uslyšíme nezaměnitelný bodhrán a bouzouki Donala
Lunnyho, concertinu Paddraiga Rynnea... V JD's reels prozměnu jiskří
energická kytara Johna Doyla.
Od dob McGoldrickových alb, z nichž
největší hudební revoluci způsobilo výborné Fused, se
dřevěná příčná flétna ve světě fúzí nadobro zabydlela. A
s tím, chtě nechtě, vyvstal i pocit, že už není moc co
objevovat – za ty roky už přece jenom tato flétna v kombinaci s elektronické beaty či
doprovody na tabla zvolna ztrácela na počáteční atraktivitě. A
přicházet s něčím novým, neotřelým bylo tak stále těžší a
těžší. Jak se s tím vypořádal Sylvain Barou? Více než znamenitě. Především však svým debutem zajistil nebývalý příval world music. Takový, jaký se dnes ani v Bretani, Irsku či Asturii
jen tak nevidí.
