Resty a neaktuality, díl I.: Intenzivní zážitek jménem Bernard's Summer School

Jednou to zase přijít muselo. Už nějakou dobu jsem navštěvoval Bernard's Summer School jenom na pár dní, abych si tam zahrál na místních sessions, pozdravil všechny známé, mrknul na lekci houslí, podíval se na závěrečný večer v Ponci... Abych si uvědomil, že bez pravidelné účasti na lekcích to jaksi není ono.
Aktivní účastník letní školy má totiž k sobě samému (a svým způsobem k celé akci) jakýsi závazek. Měl by se na lekcích něco naučit a výsledek svého snažení předvést na závěrečném večeru. Návštěvníka (nebo jinak také "pasivního účastníka") BSS se něco takového příliš netýká. Může vesele vysedávat na sessionech, popíjet či jinak vychutnávat život až do bílého rána a potom si v klidu vyspávat do odpoledních hodin. Zní to lákavě, jenže... Není to ta letní škola, která je prožitá naplno. Chybí tam ty pocity vnitřního boje, které možná mnoho aktivních účastníků prožívá. Pocity, při kterých se do mysli vkrádají otázky ve stylu "Mám chodit na lekci, když jsem si ani nestihl zopakovat kroky / prstoklady / slova? Stihnu se to naučit tak, aby to v Ponci vypadalo trochu na úrovni? Stihnu se vůbec za ten necelý týden něco naučit?".
Letos jsem si s myšlenkou aktivní účasti na BSS pohrával víc a víc. Dlouho jsem přemýšlel o tom, jaké lekce si zvolit. O houslích jsem neuvažoval. Někteří mí přátelé se tehdy nad tím docela podivovali, inu, těžko se něco takového vysvětluje. V žádném případě bych si nedovolil vyřknout větu typu "Už se nemám dál co učit" (dostal bych se tím do konfliktu s bodem 7 ve svém článku o irských houslích:-)). Skutečnost je složitější a její vysvětlování by přesáhlo rámec celého článku. Ale zpět k lekcím. Vybral jsem si sean-nós dance. Dlouho jsem pak přemítal o tom, jestli jsem přihlášku odeslal v momentu dočasného záchvěvu odvahy, nebo v okamžiku dočasně potlačeného pudu sebezáchovy. Buď jak buď, přihláška byla odeslána a já se pak po dlouhé době ocitnul na letní škole s cílem naučit se něco nového.
Jaká tedy pro mě byla BSS, tentokrát už opravdu "prožitá" od začátku až do konce? Vezmu to popořadě:

Lekce

Popravdě řečeno, sean-nós dance jsem si nevybral náhodou. Když pominu to, že jsem kdysi jako panelákové dítě měl rád step, což se projevovalo hlavně při čekání na výtah do čtvrtého patra (zvuk podrážky narážející do podlahy se po paneláku umí pěkně rozléhat:-)), mé první setkání s sean-nósem proběhlo kdysi v Donegalu, kde tento tanec (o jehož existenci jsem předtím neměl ani tušení), předvedl jeden z účastníků tamější letní školy. Nepamatuji si už, jestli to na mě tehdy nějak více zapůsobilo, ale od té doby jsem měl možnost vidět sean-nós několikrát. A získával si mě čím dál víc. Nemalou mírou tomu přispěla i samotná BSS - vystoupení Gerarda Butlera při jednom závěrečném večeru v Ponci na mě zanechalo silný dojem. Tanec, který tak bezprostředně reaguje na hudbu, to prostě můžu.
Hned v první lekci se ale potvrdily mé počáteční obavy - drtivá většina účastníků lekce byli zkušení tanečníci, úplných začátečníků by se tam dalo napočítat na prstech truhláře v invalidním důchodu. S tím souviselo i tempo výuky. Nestíhal jsem. Kroky jako takové technicky náročné nebyly, horší pro mě bylo zapamatovat si jejich pořadí. A hlavně to všechno přenést do dolních končetin. Na konci třetí lekce mě naštěstí lektorka uklidnila, že už těch dalších kroků nebude tolik přibývat. Její příjmení se mi mimochodem asi navždycky vryje do paměti v podobě, v jaké jej vyslovil moderátor na TG4 – prostě "Bernardóva", to má svoje kouzlo:-). Osobně mi stačily opravdu jenom 3 kroky. A další "osobitý" styl, který mi připomínal skákání nadšené lamy, byl na světě...
Nakonec jsem si to přece jen začal užívat. Když jsme si pak mohli vymyslet vlastní kroky, uvědomil jsem si, že je to vlastně sranda. Není třeba snažit se do muziky vtěsnat co nejvíc kroků. Ale nejdůležitější je si to všechno užít.
Mimoto se mi podařilo během lekcí i zhubnout. Asi není divu, protože v těch riflích a v košili se potilo jedna radost. Nejspíš jsem se moc díval na TG4 - při volbě oblečení jsem se i inspiroval dokumentem o jednom sean nós tanečníkovi:-).

Sessions

Bez nich si jde letní školu jen stěží představit. Za ten týden se sešnilo opravdu intenzivně. Pamatuju si, že poslední tunes zazněly kolikrát až při ranním světle. Nezůstávalo nás tam mnoho, z pochopitelných důvodů. Nezáviděl jsem těm, kteří pak museli ráno vstávat na lekce. Opravdu to neměli jednoduché...
Melodických nástrojů bylo na BSS zastoupeno v hojném počtu. Zatím nebyl repertoár zúčastněných hráčů moc obsáhlý, což je ovšem pouze dočasný stav. Stěží bych uvěřil tomu, že by někdo vynaložil finance a čas, aby se účastnil letní školy, a po jejím uplynutí by na nástroj nesáhl a neučil se další tunes. Takže je myslím docela namístě se těšit, jaké tunes vytáhnou účastníci lekcí příště.
I přes (zatím) omezený repertoár zazněly na sessionech moc pěkné klenoty – finneganovský Marga's Moment (byť mohl být, z mého pohledu, zahrán spíše ke konci session, kdy je komornější atmosféra) nebo Lost in the Loop od Liz Carroll, to svědčí o nebývale vytříbeném hudebním vkusu. Časy, kdy si každý střihnul jeden tune, který ostatní neznali a vrcholem session bylo vyřádit se u John Ryan's polky, jsou naštěstí dávno tatam. Pro ty, co si nepamatují večery s John Ryan's polkou připomínám, že její melodie je supervlezlá a rytmus ještě vlezlejší, takže její typické „Dang dang!“, tedy začátek taktů, který každý s vervou sobě vlastní akcentoval, se každému ozývalo v hlavě ještě následující den.
Velkou radost jsem měl také z kytaristů. Je to totiž velmi potěšující skutečnost – i přesto, že se kytara na letní škole nevyučovala, mnoho lidí ji na BSS vzalo. Ba co víc, úroveň doprovázení některých kytaristů byla více než dobrá. Hlavně pomalejší tunesy jsem si při hraní s kytaristy velmi užíval, protože když jsem uslyšel nějaký vymazlený finger-picking (neznám český ekvivalent k tomuto termínu), stal se z toho pro mě velmi příjemný zážitek.
Sessions mimo školní budovu mě osobně přímo nenadchly, ale jejich atmoška stála taky za to. Co si budeme nalhávat – ideální místo, kam se vtěsná tolik hudebníků, tanečníků, ale zároveň je zde  možné hudbu dobře slyšet (a ještě, aby se na ni dalo tancovat), vlastně ani neexistuje. Spoustu věcí se dá samozřejmě překousnout. Hlavně to, že po každém setu odehraném v tanečním tempu jste zpocení jako po vytrvalém ranním běhání a musíte nutně na čerstvý vzduch. V pivnici Kamýk to opravdu jinak nešlo.  
Závěrečná session U Čertíka, která vlastně pak pokračovala ještě v budově školy, byla milým rozloučením s BSS. Nestíhající obsluha na to měla asi jiný názor, nicméně příště už snad budou vědět, co (resp. kolik lidí) mají očekávat...
Nevím už, kolik těch sessions během týdne proběhlo. V paměti mi utkvěla hlavně piping session, která se konala těsně potom, co dorazili i účinkující z ceilí na Novodvorské. Škoda, že trvala tak krátce. Byla však velmi intenzivní, hlavně co se týče zvuku dud:-).

Ponec

Nakonec přijde na řadu Ponec, kde budou poslední zbytky energie vynaloženy pro to, aby vystoupení vypadalo na úrovni. Já osobně jsem mlel z posledního a určitě jsem nebyl sám. Hraní na sessionech do ranních hodin si samozřejmě vybralo svou daň v podobě únavy a pocitu vyčerpání. Už ve čtvrtek ve mně ten pocit začal převládat. Ale jakmile jsme večer s Pájou začali nacvičovat hudbu k setové choreografii souboru Sona Sól, rázem to ze mě spadlo. Dohromady se nám povedlo v tělocvičně vytvořit dobrou atmošku, myslím, že jsme si to užili.
Nechal jsem se zlanařit i k hraní pro ceilí tance, takže jsem měl opravdu o zábavu postaráno. V tomto případě už jsem ale netušil, kdy mám vlastně ukončit set, tak jsem během představení celou dobu sledoval Aničku Novosadovou a čekal na signál.
Ani letos jsem neváhal zajít v divadle na bar, kam tradičně chodím dobíjet baterie. V minulých letech jsem s muzikanty chodil i do Pivovarského klubu, ale v posledních letech jsem si to raději odpustil. Přece jenom, nechtěl jsem zmeškat poslední zkoušku před vystoupením. I letos se mi to ovšem tak trochu povedlo (trefím už někdy konečně jednou z Florence do Ponce napoprvé, abych mohl všechno bez problému nazkoušet???!!!) A tak byla ceilí choroška nazkoušena bez živé hudby. Alespoň na ten bar jsem si stihl včas zajít. K mému velkému zklamání tam však, oproti předchozímu roku, neměli cider. Zvolil jsem tedy cuba libre. Na lačno to sice nebyl úplně nejlepší nápad, dokázalo mě to však aspoň trochu nakopnout. Jedna věc naštěstí zůstala trochu při starém – slečna za barem zůstala věrná kombinaci zelené a černé barvy. Už to sice nebylo tričko s černými puntíky na zeleném podkladu, ale s černými a zelenými proužky.
Zpět k tématu - v Ponci velmi prospělo nechat otevřené zadní venkovní dveře. Dýchat čerstvý vzduch před vystoupením i po něm, to je víc než prospěšné tělu i mysli:-).
Program z Ponce jsem samozřejmě viděl jenom velmi útržkovitě. Velmi na mě zapůsobila a capella choreografie Andreje Mikulky, o které jsem si místy skoro myslel, že se při jejím vytváření nechal Andrej inspiroval Konnakolem (perkusivním jazykem používaným v jihoindické hudbě, viz článek na Wikipedii). Ale prý ne, což je možná ještě zajímavější:-). Ani toto vystoupení jsem vlastně skoro neviděl, spíše jsem na něj nakukoval ze zákulisí. Inu, už se těším na DVD. Zjistím, o co všechno jsem přišel.
Co se týče vystoupení hudebníků, nedá mi to nezavzpomínat na předchozí ročníky. Tehdy jsem si při poslechu toho velkého orchestru, který v Ponci hrál, říkal něco jako "Tak, teď ještě harfu a může to být velmi důstojný Tribute to Ceoltóirí Chualann..." Letos to tedy bylo i s harfou. A myslím, že se to povedlo. Seán Ó Riada by měl nepochybně radost...
Abych nezapomněl, velmi jsem přivítal nazvučení muzikantů, když obstarávali živou hudbu k tanci. Byla to jedna z věcí, která mi scházela v předchozích letech.

Co na závěr?

Je těžké zmínit se o všem, co se za ten týden na BSS odehrálo. Z fotografií od jiných účastníků jsem se také dozvěděl, že ani tato akce nezůstala stranou aktivitám hnutí Occupy. Avšak Occupy Summer School nemělo příliš dlouhého trvání, neboť hlavní iniciátor akce nevydržel setrvávat na jednom místě a dal raději přednost činnostem, při kterých mohl lépe využít hurlingovou pálku.
Jaká tedy byla BSS? Soudě podle spánkového deficitu, který přetrvával ještě mnoho dní po jejím skončení, bych řekl, že se jednalo o velmi intenzivně prožitý týden. Sessions, lekce, popíjení v přátelské atmosféře... Bude na co vzpomínat.